ANTONÍN TICHÁČEK

1899-1976

Antonín Ticháček pracoval jako účetní v tiskárně Tomáše Gajdy ve Veselí nad Moravou, kde jej zastihl březen 1939. Ticháček byl vyšetřován pro nedovolené držení zbraní a hned po propuštění uprchl před gestapem do zahraničí. V Maďarsku však byl chycen a poslán zpět na hranici. Při druhém pokusu byl již úspěšný a po strastiplné cestě se dostal až do Bejrutu. V březnu 1940 se stal příslušníkem čs. vojska v Egde ve Francii, odkud se pak v červenci dostal do Liverpolu. Koncem roku 1940 se stává leteckým mechanikem u 310. čs. stíhací perutě RAF.

Tábor v Anglii, po příjezdu z Francie. Zleva A.T.

Pro svoji dobrosrdečnou povahu byl Antonín Ticháček mezi našimi zahraničními vojáky velmi oblíben, což je patrné na celé řadě dokumentárních fotografiích. ​​​​​​​

Tzv. „Lanžhotské hody“, na basu hraje Antonín Bartoš z Lanžhota

U 310 čs. stíhací perutě RAF. Ten nejmenší pod vrtulí A.T.

Zleva Antonín Ticháček a pilot Vojtěch Smolík. Zprava sedí mechanik Václav Šťastný. Za identifikaci osob autor děkuje panu Jaroslavu Popelkovi, historiku specializovanému na čs. vojáky působící u RAF. Pan Popelka několikrát Antonína Ticháčka navštívil. Vzpomíná na něj jako na člověka srdečného, který si zachoval veselou mysl.

Za činnost v odboji byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a Čs. voj. medailí za zásluhy II. stupně. Po návratu do vlasti, v září 1945, začal pracovat jako úředník ČSD a byl také jmenován správcem nad německým majetkem v Zarazicích. Tuto funkci vykonával až do května 1948, kdy byl odvolán.  Za první republiky a po roce 1945 byl členem mnoha spolků – Sokola, divadelního, Volné myšlenky, Čs. obce dobrovolecké, Čs. obce legionářské, zájmové skupiny železničních zaměstnanců Veselí nad Moravou a poté i ROH. Roku 1946 vstoupil do strany národně socialistické, po únoru 1948 již do jiné politické organizace nevstoupil. S manželkou Aloisií (roz. Valentovou) vychovával dva syny.

Antonín Ticháček spolu s dalšími kamarády se stal obětí placených agentů STB. Dne 20.8.1949 byl komunisty zatčen pro odboj, a ve vykonstruovaném procesu, spolu s Bertou Hauptmanem, odsouzen na doživotní trest. Celkem šestnáct let byl vězněn v nejhorších věznicích. Jeho manželka se s ním rozvedla a on poslední léta dožíval ve Vnorovech, kde 18. června 1976 zemřel. Antonín Ticháček byl roku 1989 povýšen na majora.

Antoníček na Antoníčku. Krize v manželství nastala již před německou okupací. Antonín zřejmě  někdy vybuchl a pak jej to mrzelo. Vše vyvrcholilo v srpnu 1939, kdy se manželé pohádali a Aloisie utekla i se syny k sousedce, poté odjela ke své matce do Louky. Později svého muže udala na četnické stanici, že ji zbil a ohrožoval puškou. Když udání po několika dnech opakovala, pohrozila četníkům, že půjde příště na gestapo. Antonín Ticháček, který byl v odbojové organizaci Obrana národa, dostal varování, že gestapo jej hodlá zatknout pro držení zbraní (které skutečně měl). Proto prchl přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Beirut ....

Dne 24.července 1968 stěhování do koupeného domu č. 75 ve Vnorovech od Mézlů. Od sestry Marie Hulínové, kde jsem bydlel prozatím než si najdu nějaké bývání, avšak nikdo mě do podnájmu nechtěl vzít, každý se vymlouval, že nemá sám místa v domě. Byl jsem v takové situaci, že budu bydlet pod vrbů. Z nátlaku Chovanců jsem se od sestry odstěhoval do nahodilé koupě tohoto domu,kde nyní bydlím s velkou radostí, že budu bydlet ve svém domě. Jaroš Všetulů mě stěhoval a přitom mi zpíval přes dědinu, neboť byl sám rád, že se mi podařilo koupit dům.                                       

Závěrečná část Deníku Antonína Ticháčka, kdy popisuje situaci, kdy se lidé báli ubytovat člověka propuštěného z vězení