DĚDA ŘIČAŘ Z BENÁTEK

Rodiče mojí maminky Marie Řičařové přišli do Veselí začátkem 20. století, asi brzy po svatbě. Ve Veselí se budovalo železniční DEPO a hledali zaměstnance. Děda, Josef Řičař, otec mojí maminky, pracoval do té doby v DEPU v České Třebové. Pocházel z vesničky někde v okolí a pamatuji jen, že měl o hodně mladší sestru, možná i bratry, kteří prý ale padli ve válce. Jinak nic o té rodině nevím. Moje babička Marie, rozená Mottlová, pocházela z Dobříkova u Zámrsku. Bydleli v chaloupce na Valech, to byla dříve nějaká tvrz na kopci obehnaná vodou. Mám tu chaloupku i na fotce. Její otec, můj praděda, pracoval u nějakého, snad zemana, jako hajný. Moje babička Marie měla čtyři sestry, tři z nich jsem znala, protože se občas navštěvovaly.

Rodný dům Marie Řičařové Na Valech v Dobříkově u Zámrsku, kde byl její otec hajným.

Dům na Benátkách, kde bydlela rodina Josefa Řičaře.

Když se můj děda Josef s babičkou Marií usadili ve Veselí, narodili se jim postupně čtyři děti. Nejstarší Josef, říkali mu Pepek, pak syn Jaroslav, dcera Libuše a nejmladší moje maminka Marie 8. září v roce 1912. Na začátku bydleli různě v podnájmu, naposledy na Benátkách poblíž řeky Moravy. Říkalo se jim tak proto, že každý rok po jarních záplavách byli zatopeni. Domky už tomu ale byly přizpůsobeny, na dvorku kůlna, slepičárna i chlévek pro kozy byly postaveny na kůlech a u vchodu do domku byla připoutaná loďka. To ještě nebyla řeka Morava zregulovaná. Kousek před domkem vedla cesta do Moravského Písku i s mýtným domkem. Silnice se budovala asi začátkem třicátých let, zároveň i se silnicí do Blatnice. V těch letech se taky začal budovat Baťův kanál, všechno se kopalo ručně.

Každoroční záplavy na Benátkách zachytil na akvarelu Matouš Kuryviál.

Stolařský mistr Josef Řičař postavil na Benátkách krásný včelín. Bylo to skutečné umělecké dílo. Tento včelín později koupil Kazimír Holodňák.

Do nového domku, který si Řičařovi postavili u trati, se přestěhovali, když bylo mojí mamince asi 15, 16 let. Vyučila se švadlenou a pak se brzy vdala. Děda Řičař byl velký včelař a spoluzakladatel spolku včelařů ve Veselí. Kromě velké zahrady u nového domu měli i sádek na kraji veselských luk, kousek od těch Benátek, kde bydleli předtím. V sádku byl postaven dosti velký včelín. Tam trávil děda všechen volný čas. My děvčata - vnučky, sestra Božka, sestřenice Vlasta a já, jsme tam jezdívaly s vozíkem pro trávu kozám, které moje babička chovala i za mého dětství. Skoro vždycky jsme od dědy dostaly každá korunu, kterou jsme hned utratily v cukrárně za zmrzlinu. Taky medu jsme hojně užívaly, byla to naše válečná strava. Med a kozí mléko!

Nový dům č. 892, postavený Josefem Řičařem na Padělku.

Když vzpomínám na ten Baťův kanál, tak k němu mám taky hodně vzpomínek. Na kanále byly tak zvané plavební komory, a můj strýc Jaroslav, maminčin bratr, tam, ve Vnorovech, pracoval celou válku. Kanál se využíval na vození uhlí – lignitu do Baťových továren. To bylo naše jediné místo, kam jsme občas jely na prázdniny. Strýc měli syna stejně starého jako já a dceru Soňu, ta byla starší než moje sestra Božena. Někdy nás tam vezla maminka na kole, někdy jsme šly s babičkou, ale málokdy, z Veselí pěšky kolem řeky Moravy až do Vnorov. I tak to bylo z dědiny, tehdy Znorov, asi tři kilometry k tomu baťovskému domku přes Pasinky. Byly to louky, nějaké pole a pásávaly se tam krávy. Proto název Pasinky. Po válce na Baťáku strýc přestal pracovat a kanál časem přestal fungovat. Ve frontu byly vyhozeny veškeré mosty. Teď, asi před patnácti lety, se zase začal obnovovat na turistiku a je sjízdný od Otrokovic až do Skalice na Slovensku. Vlastně částečně se jezdí po Moravě a na kanál se přejíždí tam, kde jsou splavy a jezy. Plavební komory vyrovnávaly vodu mezi řekou a kanálem – otvíraly se na jedné straně bránou, do komory vjela loď, brána se zavřela a po vyrovnání hladiny se otevřela brána na druhé straně a loď mohla vyplout. Trvá to odhadem 15 až 20 minut a rozdíl výšky vody asi sedm až deset metrů, podle stavu na řece. Ale to si jistě teď můžete někde vyzkoušet. Já jsem plavbu absolvovala ze Strážnice do Skalice v roce 2008, abych si zopakovala zážitky z dětství.

Baťův domek u jezu ve Vnorovech, kde v roce 1941 bydlel a pracoval Jaroslav Řičař (*1902). Zde prázdninový čas u strýčka trávila také Alena Kuryviálová.

Matouš Kuryviál s dcerou Alenou v okně domu na náměstí 24. dubna

Zdroj: Zdeněk Imrich