FIRMA STANDARD

Celý název této firmy byl delší, zněl: Bratři Reichsfeldové, továrna na obuv Standard. Adolf a Emil Reichsfeldové se narodili v Hrubé Vrbce, oba se vyučili svrškaři v Sant Beltenu u Vídně. Oba dva také narukovali do I. světové války z níž se dříve vrátil Emil. Adolf Reichsfeld vstoupil do čs. legií v Rusku a do vlasti se vrátil až roku 1922.¹⁾ Tentýž rok se konala ve Veselí velká svatba, oba bratři uzavřeli sňatek se sestrami Schönovými. Jejich matka Gisella Schönová vlastnila na Předměstí hostinec, stojící naproti staré radnice. Ten hostinec byl krásný, měl secesní štukovou fasádu, k hostinci patřil velký pětiúhelníkový taneční sál. Bratři Reichsfeldi začali obchodovat s kůžemi, jeden obchod zřídili na Bartolomějském náměstí č. 8, druhý obchod kůží otevřeli v Uherském Ostrohu naproti pivovaru v domě kde Adolf bydlel až do roku 1928. Obchod s kůží prosperoval, zásobovali jak drobné ševce, tak firmy jako Pivečku ve Slavičíně, nebo firmu Olga Otrokovice (bratři Chludové). Když se bratři Chludové dostali do finanční tísně, navrhli Reichsfeldům převést do Veselí část výroby dětské obuvi včetně určitého základního zařízení, a menšího počtu strojů značky Moenus. To už bratrům patřil dům na náměstí a oni zde v roce 1927 staví novou přízemní dílnu, ve které pracovali vesměs Veselani, ale také odborníci ze zlínských továren. Zájem o dětskou obuv vzrůstal a tak bylo nutno rozšířit výrobu, což v domě na náměstí nešlo, také pro odpor některých sousedů. Bratři Reichsfeldové vyráběli v tu dobu zejména dětskou obuv.

V domě na náměstí č. 8 zřídili bratři Reichsfeldové první továrnu na boty

Rodina Emila Reichsfelda na náměstí před domem č. 8 (Emil ve světlé šiltovce)

Nakonec bylo rozhodnuto postavit novou továrnu na pozemku který Adolf vyženil, což byla vlastně zahrada u bývalého hostince. Stavitel František Mach vypracoval projekt a začal stavět. Objekt měl být dvoupodlažní. Začátkem roku 1928 odjel Adolf do Německa nakupovat stroje a zatelefonoval bratru Emilovi, že koupil strojů víc, a že musí mít stroje všechny, ať projedná se stavitelem přistavění dalšího poschodí. To se taky stalo a tak roku 1928 byla postupně zahájena výroba obuvi. V přízemí byla dílna sekací, v prvním poschodí dílna spodková a ve druhém poschodí šicí. Vedle toho také továrna měla dílnu zámečnickou a stolařskou a vlastní modelárnu. Z kupovaných přířezů byly zhotovovány krabice. Hotová obuv byla výtahem svážena do skladu, kde byla balena do balíků a odvážena denně na nádraží k expedici. Zde pracovalo asi 5 pracovníků. V kanceláři, která se nacházela na místě bývalého hostince, bylo průměrně 5 úředníků, při čemž výplaty byly až do roku 1939 týdenní. Oba majitelé si postupem času rozdělili své úlohy tak, že Adolf měl na starosti záležitosti obchodně administrativní a Emil problémy výrobní a technické. Továrna také prodávala obuv i za hotové, ovšem převážná část výroby byla expedována do celé republiky. Podnik měl také 3 obchodní zástupce, kteří jezdili po určitém území a nabízeli vzorky a sepisovali objednávky, které okamžitě postupovali do továrny k vyřízení. Před velikonočními svátky bylo v továrně největší nasazení, protože obchodníci měli zájem aby zákazníkům vyhověli, do kostela na velikonoce se muselo v nových botách. Dvakrát ročně, na jaro a na podzim, vystavoval podnik své výrobky na Pražském vzorkovém veletrhu, kde měl stánek se vzorky které mohl prakticky okamžitě dodat v potřebném množství.

V nově postavené továrně pracovalo až 280 zaměstnanců, což tento podnik dělalo největším ve Veselí nad Moravou. Počet vyrobené obuvi byl závislý jednak na počtu zaměstnanců jednak na druhu obuvi, ale dá se říci, že před II. světovou válkou dosahoval i 1500 párů denně. Kromě dětské obuvi se vyráběla také velmi jednoduchá, levná obuv, ale také obuv lyžařská a sportovní „kanady“. Oba posledně jmenované vzory byly vpravdě nezničitelné.

Továrna Standart před přístavbou

Přístavbu „Standardky“ prováděl stavitel Ratislav

Na fotografii Růžena Chmelařovvá

Petr Ryglič, Josef Šupina, Vilém Hudeček a neznámý

Antonín Bůřil (*1911 +1955), bydlel v ulici Drahy č. 436

Po okupaci ČSR roku 1939 byl v podniku ustaven „Treuhänder“- správce, protože majitelé továrny neodpovídali rasovým zákonům tehdejšího protektorátu a Německé říše. Adolf byl zatčen hned 1. září 1939 a ihned odvezen do koncentráku, Emila zatkli roku 1942, byl odsouzen za podporu odboje na 5 let vězení, nakonec byl odvezen do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul. Z desetičlenné rodiny bratrů Reichsfeldů se konce války dočkali pouze dva, Adolf, který jediný z rodiny přežil koncentrační tábor a jeho synovec Hanuš Reichsfeld, jehož jeho otec Emil stačil včas poslat do Londýna. Z těch osmi co nepřežili Osvětim byl nejmladším Jiří Reichsfeld, kterému bylo pouhých 7 let.

V roce 1948 byl podnik znárodněn a přiřazen k národnímu podniku Svit. Později továrna zbourána a roku 2007 postaveno obchodní centrum LIDL.

Dva snímky ze dvora n.p. Svit

Vladimír Groš  ​​​​​​​