JAROSLAV NEŠPOR

Dne 29. září 2026 zemřel v Bratislavě, ve věku 94 let, veselský rodák, Jaroslav Nešpor.

Jaroslav Nešpor byl úspěšný spisovatel věnující se tematice hradů a zámků na Slovensku. Narodil se 21.května 1932 ve Veselí nad Moravou v sodovkárně jeho dědečka Richarda Strachoty. ​​​​​​​

Hostinský a sodovkář Richard Strachota

Jarmila Strachotová se provdala za Víta Nešpora. Manželům se narodil syn Jaroslav. Rodina Nešporova žila na Slovensku, kde v obci Lozorno měl Vít Nešpor pilu, o  kterou přišel v roce 1948.

Nešporova pila v Lozornu 29.11.1930

Vlasta Vítková (*1910), Jaroslav Nešpor (*1932), Eva Vítková (*1932)

Několik publikací Jaroslava Nešpora

Narodil jsem se sice ve Veselí nad Moravou, ale v té době již moji rodiče žili na Slovensku ve vesnici Lozorno, kam se můj otec dostal jako zaměstnanec Československé dřevařské společnosti v Brně. Ta v čase hospodářské krize zbankrotovala a tatínek po domluvě se spolupracovníkem panem Lutonským pilu a obchod dřevem v Lozorně v konkurzu koupili a jako společníci provozovali až do znárodnění v roce 1948.

Do Veselí jsme jezdili na kratší či delší návštěvy a Veselani zase jezdili k nám, takže mé vzpomínky na Veselí z 30. let jsou dosti kusé. Především mne vždy fascinovalo elektrické osvětlení a zelené stínítka na některých stolních lampách (Lozorno bylo elektrifikované až v roce 1943 a doma jsme svítili petrolejkami).

Chodili jsme na návštěvy k Strachotům do Komenského ulice a na Zbrodek. Ten dům na Zbrodku mi vždy připadal nějak tajemně, ale především si tam pamatuji gramofon s vyleštěným velkým mosazným zvukovodem (troubou čnějící v jednom koutě do prostoru světnice). Samozřejmě, že jsme chodili často i ke splavu, kde nám maminka povídala, jak v jejích dětských letech bydleli v domku někde nad splavem a chodili se tam koupat a jednou se tam i topila. Pamatuji se též na parníček, který několik dní kotvil na Moravě poblíž zátoky, před začátkem parku, což snad nějak souviselo s budováním Baťova kanálu. Obdivovali jsme lodičky, jak vplouvají a vyplouvají se zdymadla a na konci zimy sledovali ledaře, kteří háky na bidlech zachytávali na Moravě plovoucí ledové kry a dopravovali je do ledovny u dědečka na dvoře. K zážitkům patří i vzácné návštěvy ledovny za horkého léta, kam se muselo vždy těžkými utěsněnými dveřmi rychle vklouznout do jakési prázdné vysoké předsíně, slabě osvětlené jednou žárovkou, a až odtud dalšími dveřmi k ledu. Báli jsme se, aby nás tam nezapomněli ve tmě (žárovka se musela co nejrychleji zhasnout a dveře zavřít), protože přes silné zdi a dvoje utěsněné dveře bychom se pomoci nedovolali. Vzpomínám si též na jarmarky na Bartolomějském náměstí, kde bylo plno lidí a stánků a kde, což bylo nejdůležitější, nám vždy koupili turecký med (stále píšu v množném čísle, ale my jsme byli v té době se sestřenicí Evou Vítkovou nerozlučná dvojice). ​​​​​​​

Nerozlučná dvojice, Eva Vítková a Jaroslav Nešpor

Chodili jsme též na koupaliště, které tehdy bylo na konci mrtvého ramena Baťova kanálu, na kterém je dnes přístaviště. Pamatuji též nějakou sokolskou slavnost (snad to byla příprava na slet v roce 1938?), kde se cvičili prostná a cvičilo se i na nářadí. Dívali jsme se na veletoč na hrazdě a mluvilo se něco o tom, že i Ferdoš (Ferdinand Strachota *1905) uměl veletoč. Mně a Evě Vítkové při té příležitosti maminky ušili sokolské kroje. To oblečení se mi vůbec nelíbilo. Jak je vidět i z fotografie, nechuť k uniformitě se u mne projevovala již v útlém věku.

Školu jsem v roce 1938 začal navštěvovat v Lozorně, jenže záhy byla vyhlášená mobilizace, tatínek narukoval a pro nás si přijela babička. Mne, malou sestru Bohumilu spolu s maminkou odvezla do Veselí. Pak přišel mnichovský diktát a demobilizace. V hospodě u dědečka bylo plno vojáků, někteří plakali (vojáci a plakat! to jsem nechápal), jiní odmítali odevzdat zbraně, někteří leželi pod kulečníkem, mířili puškami a prohlašovali, že do poslední kapky krve se budou bránit. Tatínek přišel domů, my jsme se vrátili do Lozorna a již jsme tam zůstali. Po rozpadu Československa se hranice zavřeli a s rodinou jsme se setkávali jen na mezi za Sudoměřicemi směrem ke Skalicí, na dohled od německé celnice, což vždycky stálo nějaké cigarety, či jiný úplatek pro Němce. Jen jednou, když Eva Vítková byla nemocná a do Sudoměřic nemohla přijet, její tatínek učitel Jaroslav Vítek mne propašoval na otočku do Veselí vlakem, po domluvě s výpravčím v Sudoměřicích, svým bývalým žákem, ale do skončení posezení v poli jsme se museli vrátit. Asi z té kratičké návštěvy si pamatuji stěny domů ve Veselí popsané písmenem „V“, což mi bylo vysvětleno, že znamená „vítězství“, ale koho? Nebo to bylo až po válce?

Po válce a obnovení ČSR propukl v Lozorně infekční tyfus, několik lidí i zemřelo. Mne rodiče poslali do Veselí. Jelikož z Lozorna odešlo i několik učitelů a kvalitní náhrada byla nejistá, zůstal jsem ve Veselí další dva roky (1945 – 1947) na měšťanské škole. Jedním spolužákem v ročníku byl i Josef Strachota, syn školníka Josefa Strachoty (*1878), tedy bratranec mé maminky (jeho sestrou byla maminčina sestřenice Mila Strachotová, provdaná Chválová).  Bydlel jsem u Vítků a ještě přes prázdniny Marie Vítková, sestra učitele Jaroslava Vítka, učitelka na 1. stupni ve Veselí, která bydlela v tomtéž domě, mne doučovala češtinu. Hned na začátku školního roku (v roce 1945) jsme pod dozorem učitele z rozkradeného zámku přenášeli některé, ještě zachované věci do školního kabinetu. Pamatuji se na velký glóbus, několik preparovaných ptáků i velkého vycpaného medvěda, který se na káře při převozu nebezpečně nakláněl. Se třídou jsme jezdívali na kolech na výlety do okolí (např. na Lučinu), ale podnikali jsme i delší školní výlety vlakem (do Vysokých Tater – to jsem byl první krát na Rysech, na Macochu, do Krkonoš a do Českého ráje). Ve Veselí jsem chodil do skautu. Klubovnu jsme zpočátku měli ve staré, již nepoužívané váze za sokolovnou, přibližně tam, kde začíná sídliště Lány. Později se klubovna přemístila do objektu nad Moravou, tam, kde se projde pod mostem podél řeky směrem na Zbrodek.

V roce 1947 jsem z Veselí odešel na studium do Bratislavy, kde žiji od roku 1951 dodnes.

Na závěr přidám ještě jednu skazku, kterou mi o začátcích svého podnikání v pohostinství vyprávěl dědeček Richard Strachota (*1879). Měl koně, vůz a přenosný stánek s konstrukcí, na kterou se upevnila plachta. Do vozu naložil sudy piva a jiné nápoje i pochutiny, s babičkou sedli na kozlík a stánek rozložili někde na posvícení, jarmarku či jinde, kde se dalo předpokládat větší srocení lidu. V létě roku 1906 tak zavítali na pouť ke svatému Antoníčku, aby zvlažili vyprahlá hrdla poutníků. Dědeček s babičkou byli v jednom kole. Jenže pak začala mše. Ti, kteří mohli, nahrnuli se do kostela, jiní zůstali venku soustředění na obřad jak na Uprkově obraze, a stánek se ocitl bokem dění. „Co jsme měli dělat, nějak jsme se museli zabavit“ – povídal děda – „a tak se v příštím roce narodila tvoje maminka Jarmila“. Tož i takový byl dědeček Richard. Je-li to pravda, nebo si ten příběh založený na skutečné události vyfabuloval sám, to neví nikdo. Termínově by to mohlo být v pořádku a kopie Uprkova obrazu visela u dědy v pokoji až do jeho smrti. Pak byl obraz u maminky a dnes je zavěšen u nás v Bratislavě.

Vladimír Groš