Kartáčníci

Byla řemesla velmi početná, příkladem jsou ve Veselí obuvníci, a povolání výjimečná, zastoupená jedním mistrem, jak je to v případě mistra kartáčníka Václava Salzera. Tento mistr se ve Veselí nad Moravou objevuje v listopadu 1884, když si za manželku vzal Annu, dceru stolaře Jana Riedla. Řemeslo kartáčnické nepatřilo k příliš výnosným řemeslům, ale poskytovalo slušnou obživu, neboť štětky a kartáče byly potřebné v každé domácnosti. Václav Salzer pocházel z Mirotic kde chodil do stejné jednotřídky s malířem Mikolášem Alšem (Aleš byl o 3 roky starší). Rodina Václava Salzera se často stěhovala, celkem bydlela na šesti místech v městě i předměstí Veselí (č. 29, č. 139, č. 243) tak také ve Městě (č. 55, č. 6, č. 1). Z devíti dětí se dospělosti dožili jen dva synové, August a Viktor, a dcera Josefa, která si vzala krejčího Františka Rolence. Oba synové se vyučili u otce, a pokračovali po smrti otce v jeho řemesle. Gustav Salzer měl úhledný rukopis a kaligrafickým písmem sepsal rodinnou kroniku. Pan učitel Mysliveček vodil k Salzerům exkurze na prohlídku této velké rukopisné vzácnosti (kniha byla velká přes půl stolu, bohužel se ztratila). Na počátku 20. století se rodina přestěhovala do malého domku v Karlově ulici (dům má šířku 4,20 m). Zde také Václav Salzer roku 1926 zemřel. V tomto domě zůstal jeho syn Augustín, zatímco Viktor Salzer se odstěhoval do malého domku k Lapači, číslo 444. Zde se mu také roku 1943 narodil syn Václav.

Takto vzpomíná na svého dědu Václava Salzera, jeho vnučka Milada Soukupová (*1922 +2012), roz. Rolencová:

„Mezi jinými zaniklými starými řemesly bylo kdysi i kartáčnictví, lidově zvané štětkařství. Toto štětkařství provozoval ve Veselí můj děda Václav Salzer se svými dvěma syny. Řemeslo nebylo ve své době nijak výnosné, ale bylo to řemeslo zajímavé. Vyráběly se různé kartáče např. na obuv hrubé na odstranění nečistoty z bot, malé kartáčky zvané mazáčky na černý nebo hnědý krém, kartáče na leštění bot , zhotovené z jemných žíní. Dále to byly kartáče tzv. rýžové, vyráběly se z vymlácené rýže. Tyto rýžáky se používaly hlavně k drhnutí dřevěných podlah i na silně znečištěné prádlo.

Pak vyráběli štětkaři také několik druhů štětek a štětců – pro malíře pokojů, štětky pro kominíky určené k vymetání komínů, kartáče a zase štětky pro pekaře, k potírání chlebů po upečení, aby se pěkně leskly. Kromě toho to byly štětky k bílení domků, chlévů i světnic na venkově, kdy se na jaře k Velikonocům líčily domky vápnem a šmolkově modrou podrovnávkou. K líčení domů a místností se používaly štětky na dlouhé tyči, vyrobené z kravských ohonů, které měly žíně jemnější, než byly žíně koňské.

Od podzimu do konce zimy chodívali moji strejdové vykupovat žíně po okolních vesnicích, aby zjara bylo z čeho vyrábět.

Vyrobené kartáčnické zboží se prodávalo na trzích a jarmarcích, které byly v těch dobách velmi populární. Jinak si chodili zákazníci výrobky kupovat podle potřeby k mému dědovi. Pamatuji si, že babička i strýci jezdili se zbožím na jarmaky prodávat, jelikož tenkrát nebyla jiná možnost dopravy, tak jezdívali s formanem. Jezdilo se i na Slovensko, na Myjavu i dále. Přijel forman s bytelným vozem, taženým koňským potahem, většinou den před jarmakem (zvlášť, když byl jarmak daleko od Veselí) naložilo se zboží poskládané v bednách do vozu a jeli tam o den dříve, aby si vyhlédli lepší místo. Forman bral několik dalších řemeslníků, jako byli např. kožešníci, papučáři-ševci, štětkaři a to proto, aby se formanovi cesta vyplatila. Jel na udané místo jarmarku a prodejci jeli vlakem, třeba až druhý den za ním. Vždycky všecko dobře dopadlo a bylo dobře, když se i zboží prodalo. Domů se vraceli stejnou cestou, někdy veselejší, podle toho kolik utržili, někdy zklamaní, když nic neprodali. Ale takový byl život. Lidé byli skromnější a nic nebylo zadarmo, práce si vážili, nebyli tak nároční, jako jsou lidé dnes.“