KOZUMPLÍK 3

Takto Joška vzpomíná na dětství v Chaloupkách: „K našemu domu jsme chodili od železniční stanice, kolem dvora, Čechovou uličkou na pravé straně před uličkou bydlel soustružník dřeva Kratochvíl, a před jeho domem stál akát, který stojí dodnes na začátku dnešních Chaloupek, když jdete od železničního podjezdu. Je to akát, který s akátem před tržištěm mně připomíná celý život, který jsme spolu prožili. Vidím jak stárneme, akáty i my, kteří jsme se narodili v roce 1919, v době již samostatného Československého státu. Na fotografii z obecné školy se doposud potkávám s Flígrem, Šivlem, Trachtulcem, Zdenkem Kozumplíkem, Fiuráškem, bylo nás na fotografii 36 školáků. Na této fotografii je paní učitelka Törková, my všichni jsme bosky, jedině Beer (syn továrníka Gustava Beera), má šněrovací boty. Ostříháni jsme nakrátko nebo naholo.“

Ze vzpomínek: „Ve Veselí byli dva pastýři. Jagoš v Kovářské ulici pásl koze na lůkách a hnal je přes město. Pastýř Mezírka bydlel na Drahách a hnal je na pastvu Vlákama. My jsme mívali dvě koze a mojí povinností bylo v době pasení ráno je vyvést z domu a večer dovézt dom. Já jsem na Orlovni hrál fotbal a na koze jsem zapomněl. Stará koza došla dom sama, ale mladá bloudila po ulicích, než jsem ji našel a dovedl dom. Odplatou byl řemen. Na Moravě se bagroval písek graců a vozil lodí k tretně (plošina na níž se na kolečka vyhazoval písek, který se vozil na hromadu, která byla na začátku ulice Břehy). Písek bagrovali Pavka a Smištík, na stavby písek odvážel Přibyl z Rybář, který měl krásné koně. V létě jsem chodil jen v trenýrkách, tričku a bosky. Jednou když jsem stál na tretně, tak mně shodil do vody Karel Pavka spolužák, já jsem doplaval do poloviny Moravy, tak jsem si řekl, než plavat zpět, zkusím přeplavat Moravu na druhou stranu a tak jsem to také provedl. Plavat zpět jsem se rozhodl až si odpočinu. Zatím co jsem odpočíval, bratr Franta našel moje tričko a mně nebylo, vzal tedy tričko a šel domů a řekl rodičům že jsem se asi utopil. Já s obavou sem šel dom, že mně někdo tričko sebral. Otec už běžel Břehama k Moravě, odměna byla doma za strach a starosti, které jsem rodičům způsobil.“

Ze vzpomínek: „Náš život v mládí jsem prožíval zábavou, ale i prací, museli jsme rodičům pomáhat, mnohdy na úkor zábavy. Já si pamatuji, když jsem musel řezat pražce rybou (pila) a z Orlovny jsem slyšel křik a bouchání balonu. Pomáhal jsem při dělání kvádrů na zahrádku a kachličky na chodníky, vození sena pro kozu a králíky o které jsem se musel starat, vydrželo mně to až do odchodu do Břehů. Nebyla televize, rozhlas si pamatuji, že jsem poslouchal v hospodě u Andrýsků, když jsme hráli hokej se Švýcary. Hospodu jsem navštěvoval s kamarády až jsem byl zaměstnán, u stařečka Basa ve městě, kde jsme hrávali kulečník a mnozí karty, které jsem nikdy nehrál, kromě černého Petra. Pil jsem obyčejně sodovku a výjimečně „motorek“, t.j. sodovka a štamprla rumu. Většinou jsem se snažil provozovat nějaký sport, kde jsem nacházel uspokojení.“

Ze vzpomínek: „Ve Veselí byly jeden čas tři kluby. AFK hrálo na Sokolovně, SOO hrálo na Orlovni a RH hrála na trhovišti. Já jsem hrával za SOO, kde jsem měl většinu kamarádů. Hráli jsme pro svoje potěšení, za sodovku a pro radost fanoušků. Oblečení prala maminka, kopačky a balóny opravoval Korvas a později Čábelka. V roce 1938 jsme postoupili do I/B třídy v sestavě: Martykám, Sečkář, Michalík, Bártek, já, Horák, Durďák, Kratochvíl, Glóza, Sedláček, Lovecký a Schneweisz. Po zrušení Orla jsme hráli pod hlavičkou SK Veselí na trhovisku. Hokej jsem začal hrávat na Vlákách, naproti Orlovně byl svah a dole voda, která když zamrzla, byla pro nás kluzištěm, kde jsme hrávali hokej. Hokejkou byla haluz, ulomená ze stromu, naspodu ohnutá, pukem byl třeba kus dřeva a brusle „kolombusky“ našrubované na boty na podpatek a podrážku.“

Ze vzpomínek: „Tenkrát u železnice byla „definitiva“, skutečnost, že člověk měl zajištěno zaměstnání, když nic neprovedl. Lidé se proto snažili získat zaměstnání u železnice a to se týkalo i Veselanů, kteří pracovali na železnici, stavěli celé čtvrtě Veselí n/M., Padělek, Břestek, Rumunská, Lány, Činžáky, Školní, železničáři za hřbitovem (Ohnůti, Palička). Na příklad ulice Břehy, kde byli zaměstnáni u železnice Bílek, Lovecký, Kašpar, Kratochvílová, Šišpera, Kukuliš, Hanák, Obrtlík, Páč, Horák, Holek, Bžatek, Glóza, Trachtulec, Benedik, Tomeček Bartoloměj, Roob, Tomeček Jindra, Tomeček Franta, Konečný, Vaščesen, Tomeček Franta, Nejedlík, Kozumplík, Kyncl, Kozumplík Karel, Nováček, Řepka. Novou ulici Padělek, mimo jiných ulic, postavili také železničáři Dvořák vrátný, Búřil vlakvedoucí, syn Laďa výpravčí, Holek vlakvedoucí, Slavík výpravčí a později přednosta Blatnice, Polách vlakvedoucí, Řičica vlakvedoucí, Samsonek vlakvedoucí, Syrovátka výtopna, Klauda strojvedoucí, Trachtulec vlakvedoucí, Kočiš strojvedoucí, Škopík zedník, Kozumplík strážník trati, Polášek depo, Hanák Jan strojvedoucí. A tak bychom mohli pokračovat přes silnici od Tajchmana úředník depa, po Symerského na konci ulice Břestek. S těmito lidmi jsem se setkával ve jmenovaných ulicích za svého života. Z Veselí n/M. se stává město železničářů, kde stejná jména Veselanů se označují přízvisky, aby se vědělo o koho jde a u Ředitelství státních drah v Brně i číslováním Josef III. Kozumplík, když jsem byl jmenován 2.7.1944 adjunktem státních drah.“

„Začátek stanice začínal cestou, která by pokračovala dnešní ulicí Sokolovskou, za hřbitovem do Kozojidek, bez okliky pod železničním podjezdem i na hřbitov se chodilo přímo před nábytkářskou továrnou Beer a Žádník a dnešním stanovištěm I. kde byl vchod na hřbitov přímo. Konec stanice byl u Bečka, dnes asi stanoviště II. kde měl kovář Lovecký dílnu. Když jsem byl telegrafistou a operátorem v cihlové budově, byly nahoře dva byty, za mne tam bydlel přednosta Rychtr (Vašnosta), dole byla dopravní kancelář, kancelář přednosty, telegraf, pokladny, čekárna, úschovna a před stanicí hostinec Andrýsek, bufety Lovecký a Hochman. Výpravčí u kterých jsem dělal zácvik operátora byl Šebesta veselan, Bečka, König (Pečár). Později byla k cihlové budově přistavěna dřevěná část stanice, která se skládala s přístavku pro náměstka přednosty, dopravní kanceláře pro výpravčího a operátory, místnosti pro vlakové čety, kanceláře přídělu služeb (komanda) a směrem do Komenského ulice telegrafní kancelář a telefonní ústředna. Na konci dřevěné budovy byl dřevěný záchod pro cestující o kousek dál byl postaven bufet, kde prodával občerstvení Krejčí, na opačném konci prodávala tabák a noviny pani Čajková, dále byla železniční jídelna, kde byli elektrikáři (Skalický) a před jídelnou stával poštovní vůz. Zde jsem začal sloužit jako výpravčí společně s Batulou, Stažkem, Stejskalem, Blažkem, Bečkou a na vlakovém dozoru sloužil Vrána, Plachecký, Sklenář, Šebesta, Toman, který zahynul při nehodě rychlíku v Sekulách se svojí ženou i dcerou, když jeli z Bratislavy. Operátorem byli Štěpán Chovanec, Trefilík, Schur, Žlebský, Gazárek, Pavka, kteří později dělali také dopravu jako výpravčí a Staňa Žlebský byl náčelníkem ve Strážnici. Ze všech operátorů byla nejpoctivější Božena Neoralová, která odešla od železnice učit jsko učitelka na školu ve Veselí. Dvě budovy, které stojí za dnešní staniční budovou složili: Ta první pro administrativu, kde Jan Obrtlík byl vedoucím, Flíček byl mzdový účetní, Hekl skladník, Křeček osobní věci. Nahoře budovy bydlel Dratva a byla tam malá školní místnost a kancelář pro přepravního školního.

Druhá budova sloužila jako noclehárna pro vlakové čety, byl tam i pokoj pro úředníky dopravní a přepravní kontroly. O tuto místnost se starala Antonie Koryčanská, která měla úklid i v dopravě, byla svobodná, bydlela na Zbrodku a s ní jsme zažili příjemné chvíle, neboť domů nespěchala. V této budově byla kancelář přednosty závodní rady Palička Čech Polda, kancelář vozové služby Jana Šebesty, lampárna a zároveň dílna pro údržbáře Oblézra. Nahoře byla velká učebna a kancelář pro školního.“

Ze vzpomínek: „Slovo prázdniny mně připomíná školní volno,ale i pobyt vnuků u nás ve Veselí, kdy s mamkou jsme zastupovali jejich rodiče. Tyto pobyty museli být ve velmi ranném věku, neboť věřili tomu co jsem jim v posteli vykládal, co jsem údajně prožil já, prožívali oni se mnou. Protože to bylo ve Veselí nad Moravou, týkalo se to vždy řeky Moravy, hastrmanů, krokodýlů, ale i čertů, se kterými jsem bojoval já, ale i Martin, vysloužilý voják vracející se z vojny domů.

Já jsem jezdil na lodi, klidně jsem vesloval, loď se začala převracet a to byl hastrman, který mně chtěl utopit. Ubránil jsem se veslem, hastrmana jsem poranil na ruce. Když mně zavolal Karel Pavků, můj spolužák, seděl u nich zelený človíček s obvázanou rukou, já jsem hned poznal, že je to ten hastrman co mně chtěl na Moravě utopit. Chtěl jsem se s ním vypořádat, neboť hastrmani na suchu jsou slabí. Karel mně řekl, nechej ho, on nám nosí ryby, my mu je upečeme a zbytek zůstane pro naši početnou rodinu.
My jsme se koupávali v Moravě, na březích bývala tráva, kterou si sedláci sekli a sušili na seno. Sedlák přišel pro suché seno, ale kopka byla mokrá a v ní byl ubytován hastrman. Sedlák hastrmana vidlama skoro přizabil. Sedlák chodil koupat koně na Zbrodek pod stav, hastrman to věděl a jednou když koně stáli ve vodě, hastrman jim svázal nohy provazem a koně chtěl utopit. Já, sedlák a jiní lidé kteří se zde koupali jsme koně zachránili, když jsme jim svázané nohy rozvázali.
Ve Veselí v té době byli dva hastrmani, ten na Přívozy a druhý u Zámku. Ten u Zámku získával dušičky když vozil lidi z Moravského Písku do Veselí v kočáře a s koňmi ze Zámku. Před Zámkem stál most, kde hastrman bydlel, tam vždy s kočárem a cestujícími vjel do Moravy, lidi utopil, dušičky dal do hrníčků a koně s kočárem vrátil do Zámku. Mně také jednou vezl z Písku, já jsem byl velice opatrný a když kočí zamířil pod most, vyskočil jsem a tak jsem se zachránil. Hastrmana jsme chytili, když jednou v noci šel do Zámku vypůjčit si zase koně a kočár. Ještě tu noc musel všechny dušičky pustit, dostal tolik bití, že celý zmodral a od té doby se ve Veselí neukázal.

Martin, když slyšel ode mne jak na stavu ve Veselí se ohříval krokodýl, rozšířil se výskyt tohoto zvířete i na Moravu, neboť učitelce ve školce řekl: „Dědo to povedal“. Jareček měl nejraději když jsem vyprávěl o boji Martina s čerty při nocování v Žižlavského mlýně, kde Martin bojoval šablou, vyhrál hru v kartách a nakonec vyhodil celý mlýn i s čerty do vzduchu a tak byl konec strašení ve Veselí.“

KOZUMPLÍK 3

Veselí historické

Zůstaňte s námi