LEGIONÁŘI

Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (a ruské občanské války). Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií a dezertovat k nepřátelským vojskům, se kterými pak bojovali proti vojskům Ústředních mocností, tedy i proti českým a moravským vojákům loajálních císaři. Tím se dopustili dezerce a porušení vojenské přísahy panovníkovi, což v právním rámci mocnářství znamenalo vlastizradu, za kterou jim hrozil trest smrti. Sami přísluš-níci legií své vypovězení poslušnosti Rakousku-Uhersku brali jako součást revoluční akce zahraničního odboje s cílem napomoci vzniku samostatného Československa jako nástupnického státu někdejšího Českého království. Jejich nesporné vojenské úspěchy skutečně sehrály při jednáních o vzniku Československa v roce 1918 i poz-ději během Pařížské mírové konference významnou roli. (Heslo z Wikipedie)

Loď „Legie“ koupená za peníze vojáků v Japonsku byla historicky první zámořská loď plující pod československou vlajkou. Z Vladivostoku do Singapuru plula nepojištěna, jelikož se nenašla pojišťovna, která by byla ochotna 1. československou loď a 1. československou posádku bez zkoušky pojistit. Loď byla určena pro obchodní styky Československa s Dálným Východem a Asií. Byla zakoupena v přístavu Kóbe na japonském ostrově Honšú a nesla název „Taikai Maru“. Přejmeno-vána byla na Legii.

Ředitel pražské Legiobanky Šíp se s majorem Holubem spojili s japonskou firmou Uchida, která byla majitelem Taikai Maru. Obchodní cestu s majorem Holubem podnikli ještě inženýři Hulín a Parfus. Později do Japonska přijel i Šíp dokončit formální stránky obchodu. Centrokomise loď poté zakoupila za 40 milionů tehdejších korun. Taikai Maru měla za sebou do té doby pouze jednu plavbu. První plavbu pod čsl. vlajkou Taikai Maru, tedy již Legie, zahájila ve Vladivo-stoku 24. srpna 1920.

.2. Bártek Jan, vojín, čs. legie v Rusku a čs. legie ve Francii, osobní číslo: 64535

Narodil se 11. května 1892 v Zarazicích na Drahách č. 111, v rodině obuvníka Josefa Bártka, který zemřel, když byly malému Janovi 3 roky. Jan Bártek se vyučil krejčím. V Rakouské armádě sloužil jako desátník u 25. pěšího pluku na ruské frontě, kde 4. září 1915 padl v Rovně do zajetí. Dne 7. července 1917 byl zařazen do čs. vojka v Lugansku, jako střelec 1. záložního praporu. 24. září téhož roku odjel k čs. legiím ve Franci. Od 7. srpna 1918 sloužil u 21. p. pluku čs. legií ve Francii. Z legií byl řádně propuštěn 31. prosince 1919. Po návratu do vlasti se oženil a bydlel Ve Veselí nad Moravou na náměstí č. 45. Nejdříve pracoval jako krejčí, později vykonával finančního úředníka.

3. Břečka František, vojín, čs. legie v Itálii, osobní číslo: 13324

František se narodil 28. března 1883 v rodině čtvrtláníka Ondřeje Břečky, Zarazice č. 16/129. V záři roku 1908 se oženil s Františkou Buchtovou, ze Zarazic, z „Krajního“ domu, číslo 17. Oba domy spolu vlastně sousedí, odděluje je pouze ulička vedoucí k moravnímu mostu. Když František Břečka narukoval 1. srpna 1914 k zákopovému pluku č. 2, opouštěl nejen manželku, ale také tři děti, čtyřletou Marii, tříletého Josefa a ročního Bohumila. Na dovolenou do Zarazic přijel otec rodiny v prosinci 1914 a v listopadu 1916. Důkazem toho je jeho syn Jan narozený 29.8. 1915 a dcera Františka (*6.7.1917). Do zajetí padl 19.srpna 1917 u obce Selo. Do legií vstoupil 15.4.1918 jako jezdec 6. švadrony. V květnu 1918 pobýval v péči nemocnice ve Folignu. Na trvalou dovolenou od jízdy 6. divize byl František Břečka propuštěn 9. srpna 1919.

4. Buchta Jan, desátník, čs. legie v Itálii, osobní číslo: 1736

26. dubna 1884 se na Drahách č. 112 narodil Janu a Anně Buchtovým syn Jan. Ten se vyučil soustružníkem perleti. Když odcházel do I. světové války loučila se s ním manželka a dvě děti. Nastoupil jako svobodník u 3. pěšího pluku a do zajetí padl 19. srpna 1917 u Sela. Dne 15. dubna 1918 vstoupil do řad čs. legií u 31. pěšího pluku v hodnosti svobodníka. Jeho posledním útvarem v legiích byla 7. divizní kulometná rota, kde končil 4.8. 1919 jako desátník. Bydlel se svou rodinou v Žirovnicí, kde 17. srpna 1944 zemřel.

5. Buchta Josef, vojín, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 75423

Narodil se v Zarazicích (*10.3.1889) v „Krajním domě“, který jak je známo stojí uprostřed dědiny. Rodina Buchtova na tomto domě (č. 17) sídlila od počátku 19. století. Do války narukovali bratři Josef a mladší František Buchta, který v dubnu 1915 v Haliči padl.

Josef Buchta nastoupil v srpnu 1914 k 25. zeměbraneckému pluku v Kroměříži a dostal se na ruskou frontu, kde hned 26. září 1914 u Pruchníku padl do zajetí. Do legií vstoupil 25.7.1918 jako příslušník 2. omského pochodového praporu, jenž se později přetransformoval na I. čs. střelecký záložní pluk, a od 11. listopadu 1918 to byl 10. střelecký pluk Jana Sladkého Koziny, 5. rota. S touto jednotkou střelec Josef Buchta absolvoval v listopadu a prosinci 1918 samarskou frontu a v květnu až červnu 1919 tažení za řekou Manu. . června 1920 nastoupil Josef Buchta na americkou loď Evellyn, která přepravila Střelecký pluk Jana Sladkého Koziny z Vladivostoku přes Panamský průliv, Atlantik, Gibraltan do Terstu. Do vlasti se Josef Buchta vrátil 10. srpna 1920. Za čtyři roky si vzal za manželku Bětku Smištíkovou, se kterou měl 5 dcer, z nichž se čtyři dožily dospělého věku. Na rodném domě zůstaly dvě dcery, Bětka provdaná Konečná a Apolonie, jenž s manželem Olinem Rokytou udržují v původním stavu „v Zarazicách krajní dům“. Josef Buchta zemřel mladý v roce 1935 na krční tuberkulosu.

7. Finfera Josef, střelec, čs. legie v Itálii, osobní číslo: 18611

Josef Finfera se narodil 28. října 1885 na Předměstí Veselí v domě č. 15, který musel později ustoupit novostavbě Záložny, a tak se rodina Finferova přestěho-vala do ulice Břehy č. 115. V květnu 1913 si Josef vzal za manželku Františku Šimšíkovou ze Zarazic z čísla 28. a v říjnu příštího roku se manželům narodil syn Karel. To už ale Josef Finfera dva měsíce bojoval na italské frontě v řadách zeměbraneckého pěšího pluku č. 25. Dne 23. června 1918 byl zajat a 25. září 1918 vstoupil do řad čs. legií, jako střelec 35. střeleckého pluku. Vojín Josef Finfera byl v prosinci 1920 přeložen do I. zálohy, a roku 1925 do II. zálohy.

8. Holek Antonín, svobodník, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 13341

Holkovi byli usedlí na čísle 11 v Zarazicích od 18. století. Kašpar Holek byl roku 1857 zarazickým purkmistrem. Kašparův syn Jan byl úspěšným sedlákem. S manželkou Alžbětou měli 11 dětí, z toho 9 synů. Ten nejstarší Josef byl roku 1914 vysvěcen na kněze, a synové Antonín, Jan a Karel bojovali v řadách čs. legionářů.

Antonín Holek se narodil 8. června 1897. Když vypukla válka narukoval k 25. praporu polních myslivců. Do zajetí padl 17. června 1916 u Retkova. Do legií se přihlásil 9. července 1917 v Bobrujsku a byl zařazen jako střelec do 3. střelecké-ho pluku, I. roty. Zúčastnil se bojů proti sovětským vojskům a ochrany sibiřské magistrály. 22. září 1918 utrpěl zranění lýtek při bojích u Nižného Tagilu. 20. května 1920 byl Antonín Holek povýšen na svobodníka. Činnost v legiích byla ukončena 22. dubna 1920, kdy se Antonín Holek vrátil do Zarazic.

10. Holek Karel, vojín, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 17234

Třetí Holek legionář, Karel, se narodil 2. listopadu 1893. V Rakouské armádě sloužil od 25. srpna 1914 u 6. dragounského pluku. Dne 7. června 1916 na ruské frontě padl do zajetí u Bukače. Do čs. legionářského vojska se přihlásil 13. října 1917 v Kyjevě. Byl zařazen ke 4. střeleckému pluku Prokopa Velikého, 3. rotě (Žitomír), jehož velitelem byl plukovník Linhart. Karel Holek se zúčastnil ústupu z Ukrajiny, 29. května 1918 boje u Penze, 4. června boje u Lipjag, 8. června boje v Samaře, 20. července bitvy u Usolje a konečně 20. srpna 1918 bojoval u Nikolajevse. Činnost v legiích Karla Holka byla ukončena 15. června 1920. Karel Holek dostal dvě medaile- Čs. revoluční medaili a Spoj. válečnou medaili. Zde je seznam ponechané výstroje:

1 plášť japonský, 1 kalhoty japonské, 1 trenčkot japonský, 1 vysoké boty, 1 nízké boty, 1 obmotky, 1 ručník, 1 kapesník, 1 přikrývka, 2x prádlo letní, 1 prádlo zimní, 1 plátěný stan, 1 řemen.

11. Horáb Jiří, pracovník, čs. legie v Rusku, osobní číslo schází

Podle poslužného spisu by se měl Jiří Horáb narodit 19.3.1891. Podle matrič-ních záznamů se Horáb v Zarazicích v tom termínu nenarodil. Ovšem dne 19. dubna 1891 se narodil v Zarazicích č. 74, Jiří Horák. Ovšem v třídním výkazu z roku 1897 se již tento Jiří narozený 1891 uvádí jako Horáb, stejně jako jeho starší bratr Antonín, který se také narodil jako Horák a někdy později si příjmení změnil na Horáb (DSC_1427). Jejich otec, Matěj Horák byl podruh, který střídal pobyt u různých sedláků. Syn Antonín se narodil roku 1889 na čísle 77 (u Josefa Pavky), syn Jiří se narodil v domě u Antona Přibyla č. 74. Později se rodina usa-dila ve Vídni II., odkud Jiří narukoval do války jako příslušník 3. pěšího pluku. Do zajetí padl na ruské frontě 3. července 1915 pod Zamoščem. V legii byl zařazen do pracovní roty a na vlastní žádost z legií vystoupil dne 19. března 1919 v Om-sku. Jiří Horáb se oženil 21. října 1923 v Ostrovačicích s Antonií Šarovcovou.

12. Hulín Jan, vojín, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 47243

Jan Hulín se narodil v rodině rolníka Martina Hulína v Zarazicích č. 26 dne 15. prosince 1892. Protože Janovi brzy jeho otec zemřel, stal se pro něj autori-tou jeho starší bratr Josef. Jan Hulín byl odveden 12. října 1914, do válečných událostí byl uveden 26. října téhož roku v Brně u 3. pěšího pluku. Do čs. vojska vstoupil 6. dubna 1918 v Omsku v řadách 2. pochodového praporu a 23. srpna téhož roku přešel k 9. československému střeleckému pluku Karla Havlíčka Borovského (6. rota). V srpnu a září 1918 se zúčastnil tažení na povolžské frontě. 30. srpna to byly boje u Nikolskoje. 14. září boje Dvojanskoja. Zúčastnil se ochrany sibiřské magistrály na úseku Klukoemaja- Kansk (květen až červenec 1919) Bosňakovo – Tynskaja (červenec 1919), a úsek Kansk- Kan II. (v listopadu 1919 až 15. ledna 1920).

Byl u odchodu 3. střelecké divize za válečných poměrů se sovětskými vojsky z Kanska do Čeremechova (leden – únor 1920. Dne 8. června 1920 byl evakuován z Vladivostoku s 29. transportem na lodi „Profesilano“ do Vancoveru, drahou přes Kanadu a lodí 18. července 1920 do Evropy a vlakem do vlasti. V dubnu 1921 si Jan Hulín bere za manželku Annu Třináctou z domu č. 13. Bohužel zdravotní stav Jana Hulína nebyl uspokojivý a on 24. listopadu 1926 předčasně umírá.

.

13. Hulín Josef, nadporučík, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 55161

Starší bratr Jana Hulína, Josef, který se narodil v Zarazicích 19. března 1889, byl velmi nadaný a schopný jedinec. Byl příslušníkem Sokola. Studoval strážni-cké gymnázium a když měl před maturitou dostal od profesora Mariánka dvojku z matematiky. Mladý Josef byl přesvědčen že to bylo nespravedlivé a tak na protest se sebral a přes Hamburk odplul do Ameriky. Na lodi pracoval jako topič. V Pittsburghu pracoval u Forda a večerně vystudoval stojní inženýrství. V září 1910 dostal smutnou zprávu, doma v Zarazicích zemřela jeho matka Alžběta, a tři jeho mladší sourozenci zůstali sirotky. Josef se vrátil domů do Zarazic, a sta-ral se o rodinu. Roku 1912 si vzal za manželku sedmnáctiletou Marii Ticháčko-vou. Příští rok se manželům narodila dcera Marie. Poklidná léta končí vypuknu-tím světové války. Josef Hulín je povolán k 25. zeměbraneckému pluku v Kro-měříži, později byl příslušníkem 13. pluku těžkého dělostřelectva v hodnosti četaře. Do ruského zajetí padl 28. července 1916 u Vladimir Volynskeho (Ťu-meň). V zajetí těžce pracoval u kulaka v Smolenské gubernii, v obci Vasilev-skoe. Bydlel zde v zemlance. Do legií vstoupil 4. července 1918 ve Vladivosto-ku, kde sloužil u 3. samostatné technické roty. 2. srpna byl jmenován velitelem technické půlroty ku vedení výcviku telefonního a signalizačního. 7. srpna byl jmenován coby odborník ve výbušninách, správcem skladu třaskavin. Protože mluvil výborně anglicky, německy a rusky, pracoval také jako tlumočník. 17. září obdržel pochvalné uznání velitele technického praporu. V říjnu a listopadu 1918 se zúčastnil válečných operací na Permské frontě, v Kungurském úseku. 13. prosince 1918 byl povýšen na desátníka. Dne 26. února 1919 byl Josef Hulín odeslán do Japonska jako obchodní a technický expert. Na četaře byl Josef Hulín povýšen 21. září 1919. Počátkem roku 1920 byl povýšen na vojenského inženýra V. třídy. Ve zdůvodnění stojí: „Své značné teoretické znalosti doplňuje soukromým studiem, což společně s jeho schopnostmi a dosavadní praxí, činí z něho cennou administrativní sílu. Dochvilnost, přesnost a ambice byly vedou-cími při vykonávání svěřených mu povinností. Vystupování ve službě má kore-ktní. Výborně kvalifikovaný, plně zasluhuje povýšení.“

Činnost v legiích ukončil Josef Hulín 30. listopadu 1920. To už ale od 24. září 1919 do 10. prosince 1921, působil jako ředitel Československé ústřední hospodářské komise (Č.Ú.H.K.) v japonském Kobe.

Do vlasti se navrátil 7. února 1922. Bylo mu nabídnuto místo na Ministerstvu zahraničí v Praze, ale Josef Hulín se rozhodl pro práci rolníka v Zarazicích, kde zakoupil několik polí. Když se jeho švagr Jaroslav Všetula stává zarazickým starostou, začne Josef Hulín vykonávat funkci obecního tajemníka. Roku 1938 se také stal jednatelem Rolnického mlékařského družstva v Zarazicích. Josef Hulín prosazoval nové progresivní myšlenky v rodné obci. Všední život zachytil na velmi zajímavých fotografiích. Josef Hulín zemřel na těžkou srdeční vadu 26. 3. 1945 v Zarazicích

14. Konečný Antonín, vojín, čs. legie v Itálii, osobní číslo: 22536

Antonín Konečný se sice narodil 8. června 1879 v Zarazicích č. 19, ale rodina Konečných bydlela v domě č. 130. Antonín byl synem čtvrtláníka Jana Koneč-ného a jeho manželky Antonie. Oženil se s Annou Grombiříkovou z Hroznové Lhoty a měli spolu pět dětí. Po vypuknutí války byl Antonín Konečný nasazen na italskou frontu, kde byl 22. srpna 1917 zajat u Jeleniku. Do legií se přihlásil 29. 11.1918 v Avezzanu k 33. p. pluku, 3. oddělení. Po skončení války se navrátil do Zarazic, kde 6. 2. 1956 zemřel.

15. Kozumplík František, vojín, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 19481

František Kozumplík se narodil 2. dubna 1896 v Zarazicích č. 111, ale v legio-nářské dokumentaci se uvádí milně rok 1895. Jeho otec, Martin se narodil ve Veselí a byl podomek, takže rodina často měnila bydliště (roku 1900 bydlela v Zarazicích č. 121). Přesto že rodina nepatřila k těm bohatším František vystu-doval pět tříd gymnázia. Když vypukla válka, narukoval desátník František Kozumplík k 3. p. pluku, zajat byl 21.5.1915 u Tomašova. Do legií byl přijat 24. července 1917 k záložnímu praporu, později byl zařazen ke štábu I. husické divize. Dne 4.5.1918 obdržel 8 denní dovolenou do Moskvy. Z této cesty se nevrátil, což bylo kvalifikováno jako zběhnutí. Konec v legii tedy nastal 1. června 1918. František Kozumplík nebyl uznán legionářem podle zákona č. 462/1919.

17. Přibyl František, vojín, čs. legie ve Francii, osobní číslo: 2450

František Přibyl se narodil v rodině Matouše Přibyla 3. července 1894 v Dolno-rakouském městě Lassee, kde byla rodina za prací. Domovskou příslušností však rodina patřila do Zarazic č. 44. Mladý František odjel tak jako hodně zara-zičanů v té době do Ameriky za svým starším bratrem Janem (*1885). Zde pra-coval jako dělník. Do legií se přihlásil z Detroitu, 10. prosince 1917. Nastoupil k 21. střeleckého pluku. František Přibyl zemřel na následky zranění v nemocnici Martigny les Bains, dne 12. prosince 1918.

18. Řičica František, vojín, čs. legie v Italii, osobní číslo: 4482

František Řičica se narodil 24. ledna 1885 v Zarazicích č. 126, v rodině dom-káře. 17. dubna 1913 si vzal za manželku Johanu Miklovou, se kterou potom bydlí v domě č. 32. Po vypuknutí války nastoupil s 3. pěším plukem na italskou frontu, kde je 19. srpna 1917 u Sela zajat. 11. května 1918 vstupuje ve Folignu do čs. legií k 33. střeleckému pluku. Jeho činnost v legiích je ukončena 2. srpna 1919. František Řičica se vrátil do Zarazic k manželce a třem dětem a po roce se manželům narodila ještě dcera Františka

19. Ticháček Jan, četař, čs. legie v Rusku, osobní číslo: 38030

Jan Ticháček se narodil v rodině čtvrtníka Cyrila Ticháčka 26. května 1888. Měl tři bratry a mladší sestru Marii, která se provdala za legionáře Josefa Hulína. Tak jako Hulín i Jan Ticháček vystudoval strážnické gymnázium. V Chrudimi také absolvoval jednoroční obchodní kurs. Jan Ticháček byl členem Sokola. V Rako-uské armádě roku 1911 absolvoval 7 měsíční kurs jednoročních dobrovolníků. Do světové války nastoupil jako příslušník 3. pěšího pluku v hodnosti četaře. Dne 9. června 1916 byl zajat u Bučače. Posledním pobytem v zajetí byla obec Pikovec v Kyjevské gubernii. Do legií vstoupil 30. června 1917, jako příslušník 1. střelecké divize, kde pečoval o lékárnický sklad. 21. listopadu 1917 byl povýšen na desátníka a 28. října 1918 byl povýšen na četaře. Dne 26. března 1920 byl Jan Ticháček vyznamenán anglickou medailí „Za zásluhy“ DCM. Činnost v le-giích ukončil 15. června 1920. Jistou dobu Jan Ticháček pracoval jako úředník Finančního ředitelství v Chustu na Zakarpatské Rusi. Jan Ticháček zemřel v Za-razicích 22. září 1968.

20. Tomeček František, vojín, čs. legie v Itálii, osobní číslo: 1121

V legionářské dokumentaci se uvádí jako místo narození Františka Tomečka Zarazice, ale ve skutečnosti se František narodil ve Vnorovách, 20. ledna 1897 v rodině Jana a Apolény Tomečkových. Do Zarazic č. 168 se tato rodina později přestěhovala. František Tomeček nastoupil do války roku 1916 v řadách 3. pěší-ho pluku. Dne 19. srpna 1917 byl u obce Selo zajat. V Padule 3.března 1918 nastoupil do legií a to k 31. pěšímu pluku. Činnost v legiích ukončil 20. prosince 1920. Krátce po návratu do Zarazic bohužel dne 23. února 1921 zemřel v důsle-dku tuberkulosy plic.

LEGIONÁŘI

Veselí historické

Zůstaňte s námi