Ludvík Ehrenhaft

Výraznou osobností města Veselí nad Moravou byl akademický malíř Ludvík Ehrenhaft. Nejmladší syn Moritze a Terezie Ehrenhaftových se narodil v hostinci zvaném „Pálenice“ na Předměstí Veselí dne 9. července 1872. Na stejném místě před 80 lety se narodil také jeho slavný děda, Jakub Kohn. Lze předpokládat, že o malého bratříčka se starala jeho o 12 let starší sestra Alžběta.

Jak později Ludvík Ehrenhaft vzpomínal měl šťastné dětství. Jeho rodiče v té době přestavěli svůj dům, rodina bydlela v I. poschodí. Z oken ve dvoře domu byl rozhled na budovu veselského zámku, obklopeného krásnou zahradou, o kus dál byly vidět staré městské hradby s židovskými domy a v pozadí stál kostel sv. Bartoloměje.

Z oken do ulice viděl malý Ludvík kostel Andělů strážných, do kterého každou neděli proudilo množství krásně oblečených veselanů v pestrých krojích. Při cestě z kostela se chlapi stavili v „Pálenici“, kde je Ludvík pozorně poslouchal a později kreslil jak popíjeli nebo hráli karty. Rád si hrál na dvoře hostince, kde stála tajuplná ledovna, jejíž stěny byly izolovány silnou vrstvou korku.

Dvůr byl ukončen břehem řeky Moravy, kam se Ludvík chodil rád koupat, byl výborným plavcem, naposledy se v Moravě koupal v den svých 80 narozenin.

Do školy to malý Ludvík neměl daleko, židovská škola byla vedle domu Ehrenhaftů, měla č. 5 a vyučovacím jazykem byla němčina.

Gymnázium začal Ludvík studovat v Opavě, kde byla provdaná Ludvíkova tetička Johana za majitele slavné likérky Elco, Emanuela Lichtwitze. Ve kterém domě Ludvík v Opavě bydlel není známo, Lichtwitzovi tenkrát vlastnili tři domy.

Bohužel právě v Opavě Ludvík náhle zcela ohluchl a na doporučení lékaře přerušil gymnázium a začal se věnovat kresbě a malování. Nejdříve studuje kresbu v Brně, je ovlivněn Hansem Ruppem a odchází do Vídně na Uměleckoprůmyslovou školu, kde se zdokonaluje v kresbě, ale seznamuje se taky s fotografií, kamenotiskem a zinkografií.

Následuje několik studijních cest po Belgii, Francii, Holandsku, Itálii a Německu.

Setkává se s tvorbou Joži Uprky a v letech 1897-98 studoval na akademii v Mnichově u profesora Knirra a Zügela. Z Mnichova se vrací do rodného Veselí, kde se zapojuje do uměleckého života, v kontaktu je jak s Jožou Uprkou, tak především s kamarádem Cyrilem Mandelem, se kterým si moc rozumí.

V prvních letech nového století sleduje tendence v umělecké tvorbě ve Vídni, kde jednak v roce 1902 má první výstavu v salonu Pisko (v témže roce taky vystavuje v Hodoníně s J. Uprkou), ale ve Vídni se také zamiloval do mladičké Růženy Škrabalové (je mladší o 16 let), která se sice narodila ve Vídni, ale její svobodná matka Petronila Škrabalová pocházela z Jesence u Prostějova. Ludvík je do mladé Róze natolik zamilován, že dne 19. ledna 1910 se nechá ve Vídni pokřtít na Ludvíka Eugena, a následně v tom samém místě má 25. ledna 1910 svatbu. Byla to šťastná volba, jeho manželka mu byla vzornou obětavou partnerkou, která mu statečně po celý život pomáhala překonávat nelehký osud hendikepovaného umělce na malém městě. Mladá rodina bydlela na Předměstí Veselí v ulici Rybáře č. 73, v domě u Karlíků. Mikuláš Karlík, majitel tohoto domu, v té době čepoval pivo u Alberta Ehrenhafta v hospodě „Pálenici“ č. 7.

V domku v Rybářích se Ehrenhaftům narodili všechny čtyři děti, tři kluci a dcera Tereza, ale zrodilo se zde taky mnoho skvěle namalovaných obrazů, inspirovaných starými rybářskými domky rozprostřenými kolem řeky Moravy. Vedle malby se Ludvík Ehrenhaft věnoval také fotografii, a tak nám na svých fotkách trvale zachytil místa, která dnes vypadají zcela jinak. Manželka Růžena, přesto že pocházela z Vídně, se od místních naučila všemu potřebnému k praktickému životu, od „zabijačky“ po vaření povidel, pečení buchet a smažení „bálešků“.

Roku 1920 Ludvík Ehrenhaft koupil v Židovské uličce dům č. 92, který byl dříve součástí 4 židovských domů, tvořících svojí vnější obvodovou zdí městské hradby. Velmi by mě zajímalo zda Ludvík věděl, že právě v domě který koupil, žil v 18. století jeho předek, židovský páleník Jakub Fixel, který financoval výstavbu synagogy ve Veselí. V souvislosti se synagogou ještě toto. Po roce 1948 byla synagoga přeměněna na Dům osvěty, ve kterém měl Ludvík Ehrenhaft roku 1952 výstavu ke svým osmdesátinám a roku 1955 se zde konal pohřební obřad Ludvíka Ehrenhafta. Na stěně nad rakví visely fotky K. Gottwalda a J.V. Stalina a heslo zdravící MDŽ.

Vraťme se zpět k tvorbě Ludvíka Ehrenhafta. Uživit šestičlennou rodinu malováním obrázků nebylo snadné, ale Ludvík Ehrenhaft byl nadaný a pracovitý, maloval hlavně v mládí často v plenéru, jak olejové tak akvarelové obrazy. Protože měl některé náměty zdokumentovány na fotografiích, mohl tyto motivy zpracovávat znovu po létech v ateliéru. O tom svědčí čtvercová síť načrtnutá na fotografiích, sloužící ke snadnějšímu zvětšování na plátno obrazu. Častým námětem obrazů byl klášterní kostel, domky v Rybářích a Morava u přívozu, veselský zámek, Bartolomějský kostel, ale především miloval louky se skupinami štíhlých topolů a dřevěné kolně na seno, kterých bylo na loukách plno. Figurální náměty se objevují jak v malbě, tak zejména v kresbě kde často zachycuje scény z trhů a jarmaků. Zde se ukazuje jako virtuózní kreslíř, kde osobitou zdvojenou linkou dosahuje mimořádné dynamiky a živosti. Často maloval také portréty.

Hlavně v mládí byl Ludvík Ehrenhaft zdatným cyklistou, velmi rád hrál šachy, bohužel rád hrál také karty, a často prohrával, a potom mnohdy platil dluh kresbou, nebo obrazem. Byl dobrým plavcem, pravidelně se koupal v Moravě, strašně rád chodil bos. Rád se zúčastňoval různých slavností, jako Božích těl a podobně.

To, že se roku 1910 nechal pokřtít mu z největší pravděpodobností zachránilo život. Za protektorátu velmi trpěl, když jeho děti byly v koncentračních táborech, jeho dcera Tereza ležela v nemocnici a on s manželkou se staral o malého vnoučka. Jeho syn Karel pracoval jako personální v továrně na náboje Sellier & Bellot ve Vlašimi. Byl zatčen a poslán do pracovního tábora Klettendorf v Polsku. Zde se setkal se svým bratrem Mikulášem. Při pochodu smrti v roce 1944 se Karlovi Ehrenhaftovi podařilo prchnout, byl však znovu zatčen a konce války se dočkal ve sběrném táboře na Hagiboru v Praze, kde byl zavřen také jeho švagr František Procházka, manžel Terézie. Koncentráku se vyhnul pouze Bedřich Ehrenhaft, který odešel na Slovensko. Nakonec všechny děti Ludvíka Ehrenhafta válku přežili, ale ostatní z rodiny Ehrenhaftovy takové štěstí neměli.

Ludvík Ehrenhaft

Veselí historické

Zůstaňte s námi