Předměstí I. - č. 306-307

Klášterní ulice s rožní pekárnou Filipa Repíka č. 306 a sousedním domem č. 307. Na šindelové střeše lze přečíst firmu Filip Repík

Pekař Filip Repík (*1871 +1927), byl také aktivní Sokol

Tento dům byl od Panské hospody oddělen úzkou uličkou. Původně touto uličkou tekl potůček, jehož voda tekla do řeky Moravy. Později byla tato stoka přeměněna v kanál.

Roku 1771 v tomto domě působil krejčovský mistr Tomáš Grulich. Potom se v tomto domě vystřídalo několik pekařských mistrů: Josef Reitzen (*1803), Josef Sekáček (*1845), Karel Veselý (*1856), Josef Žák (*1848), Filip Repík (*1871). Úspěšným pekařským mistrem byl zřejmě Josef Sekáček, podle sčítacích operátů z roku 1880 měl ve stáji 2 kobyle, 2 valachy, 2 jalovice, 3 mladé voly, 5 krav a 4 voly.

V roce 1931 tento dům s pekárnou koupil František Šišpera, který před tím úspěšně několik let pekl chleba v New Yorku. Jeho syn Josef (*1925 v New Yorku) byl posledním pekařem v tomto domě. V roce 1990 dům odkoupilo město, dům byl zbořen a na jeho místě byla postavena budova Telekomu.

Pekař František Šišpera s manželkou Apolenou (oddaní 1922), a dětmi Josefem a Marií v New Yorku

František Šišpera, syn veselského truhláře Šišpery z Karlovy ulice, se vyučil u pekařského mistra Josefa Pouly. Později vzpomínal,, jak jako učeň rozvážel pečivo s bílým koníkem. Krátce po svatbě, František i s novomanželkou odjel za prací do Ameriky. Příkladem mu byl jeho bratranec Frenk, jenž zde byl velmi úspěšný. František pekl pečivo ve velké restauraci v New Yorku, kterou vlastnil jeden bezdětný Němec, a velmi se mu dařilo, narodila se mu zde dcera Marie i syn Josef. Majitel podniku přemlouval Františka, aby zůstal, že mu prosperující podnik posléze přenechá, ale Františkova manželka Apoléna toužila po domově, a tak po 10 letech se vrátili zpět do Veselí. Mezitím Františkova matka, stařenka Šišperová, za vydělané „americké“ peníze nakoupila nějaké polnosti a také jeden rožní domek u malého kostelíka a druhý dům i s pekárnou od pekaře Filipa Repíka. František postavil novou pekařskou pec a nejen že pekl vynikající pečivo, ale také čím dál víc hospodařil na polích, choval dobytek. Stal se příkladným hospodářem ve Veselí nad Moravou. Taky tvrdil, že úspěšný může být člověk i doma, nemusí jezdit do Ameriky.

V dubnových dnech roku 1945 se v domě zdržovala také stařenka Anežka Šišperová, matka pekaře Františka. Po přímém zásahu domu, kdy bylo poškozeno také piáno v pokoji, stařenka prohlásila toto místo za příliš nebezpečné a vrátila se do stolařské dílny v Karlově ulici. Zde ji v poslední den války, 24. dubna smrtelně zasáhl dělostřelecký granát.

Rumunští vojáci poté ukradli Šišperům jednoho koně. Po příjezdu Rudé armády se ze Šišperovy pekárny stává pekárna pro zásobování sovětských jednotek. V té době bylo na dvoře u Šišperů veselo, často hrála harmonika a tančilo se.

Po válce se František Šišpera těšil jak pekárnu předá synovi a sám se bude starat jen o pole a dobytek. Tato práce jej těšila především. Ovšem po roce 1948 byl vystaven silnému nátlaku a nakonec byl přinucen vstoupit do Státního statku.

Rod Šišperů má počátek v domě č. 63 v Milokošti, kde je na počátku uveden Václav Šišpera (*1731 +1785), dále jeho syn Martin (*1761), s manželkou Barborou a jejich synem Martinem (*1791 +1850). Tento Martin Šišpera měl dva syny. Ten první Anton (*1831), zůstal v rodném domě v Milokošti, kdežto mladší Johan se přiženil do Veselí, na grunt č. 309.

Druhý zprava stojí krejčí František Rolenc (*1886). Jeho rodina bydlela v domku č. 977.

Rolencovi měli svatbu ve Vídni v červenci 1914, a krátce po svatbě František musel narukovat na frontu do Itálie. Jeho manželka Josefa (dcera kartáčníka Václava Salzera), se vrátila do Veselí k rodičům, kde se jí téhož roku narodila dcera Leopoldýna. Dětí měli Rolencovi celkem devět. František Rolenc byl roku 1919 krátce policejním komisařem na Předměstí Veselí. Když obvinil starostu Hegera z nesprávného hospodaření se zabavenou moukou a radní označil za loutky, byl z funkce policejního komisaře odvolán.

Rodina Františka a Josefy Rolencových. Uprostřed vzadu nejstarší dcera Leopoldina (*1914), zleva stojí Rosťa (*1921), zprava Milada (*1922), mezi rodiči stojí Ludmila (*1924) a před ní Anna (*1926), na klíně u otce sedí Přemysl (*1927), u matky Horymír (*1930). Na snímku nejsou ještě dvě dcery, Libuše (*1932), a Eva (*1936). Později se rodina Františka Rolence přestěhovala na Rybníček č. 83, kde také prožili 24. duben 1945, osvobození Veselí nad Moravou. Libuše Rolencová, provdaná Zdařilová vzpomíná na tento den.

Vzpomínka Libuše Zdařilové (*1932, roz. Rolencové +2018 Karlovy Vary)

Město Veselí nad Moravou bylo osvobozeno 24.4.1945 dopoledne, Rumunskou armádou. Mně bylo 13 let a s mými rodiči a se sestrou a s bratrem, jsme byli několik dnů před osvobozením ve sklepě u rodiny Ehrenhaftů. Sklep byl hluboký, kamenný a rodiče nám řekli, že to bude dobrý úkryt. Tatínek, jako starý voják, když viděl, že je most podminovaný, věděl že to bude zlé. Toho 24. dubna bylo hned zrána slyšet několik otřesů, to když Němci vyhodili několik mostů. Venku bylo nevlídno a hlavní most, to bylo to nejhorší co přišlo.

Ve sklepě, který byl klenutý, nás bylo asi jedenáct, naši rodiny bylo šest. Seděli jsme různě na stoličkách, pytlích s bramborama, uprostřed byl malý stůl a na něm stála hořící svíčka. Pak se ozvala ohlušující rána, dutá s ozvěnou, až v uších zaléhalo. Celý sklep se s námi zahoupal a svíčka zhasla. V nastalé tmě někdo začal plakat, já se sestrou jsme seděly mamince na klíně, tatínek nás uklidňoval, že teď už to bude dobré. Taky jsme se celou dobu modlili. Tatínek zapálil svíčku a bratr Horymír po chvilce vyběhl ze sklepa uličkou k mostu, ze kterého se ještě v různých místech kouřilo. Když se vrátil přinesl nám velký kovový kus nálože, který byl ještě teplý. Z rozlomeného mostu trčelo množství drátů a kusů betonu a všude spoušť a prach. Celá ulice byla posypána sklem a střepy s tašek co popadaly ze střech.

Občané hostili osvoboditele jídlem a pitím. My jsme pak těm na druhé straně břehu Moravy mávali, vojákům i civilistům, které vedl pan učitel Němeček. Za kostelem sv. Bartoloměje byl na řece Moravě zřízen přívoz na Zbrodek a tak tama jsme se dostali na předměstí a ke škole.

Ještě na jednu důležitou věc jsem si vzpomněla. V tu dobu seděla naše husa na vejcích, my jsme očekávali líhnutí housat. Měli jsme postavený nový dřevěný kurník. 24. dubna brzy ráno byla se maminka na housata podívat, čtyři již byla na světě, páté se klubalo. Potom se vrátila do sklepa a čekali jsme až podminovaný most bude vyhozen. Potom přijeli dva vojáci na motorce s přívěsným vozíkem, ten jeden byl raněný, obvazem ovázaný, lidi je viděli jak přijeli a most vyhodili a odjeli směrem k Milokošti. No a pak jsme s maminkou se běžely podívat co je s housaty. Zjistily jsme, že husa i s housaty je pryč a kurník je zbořený. Husa s drobotinou se vydala přes zahrádky kolem Smištíkového k Moravě. Husa i s housaty si zde spokojeně plavala. Voda v Moravě byla dost veliká a tak já jsem šla až co  nejblíž a housata jsem lovila ze studené vody. Maminka házela housatům do vody chleba, hlavně pro husu, aby připlavala co nejblíž a já je vytahovala a dávala tatínkovi, který je schovával do čepice. Tak jsem vylovila postupně všechny až na to nejmenší, tomu se ve vodě líbilo, bylo staré 8 hodin. Nakonec se vše zdařilo, tatínek stál nahoře na hrázi pod rozkvetlou švestkou a naráz se jedna větev ulomila, zbloudilá kulka minula těsně tatínkovu hlavu, a už jsme utíkali domů.