Předměstí I. - č. 7

První zpráva o tomto domě je spojená s nedůležitějším tesařským rodem v našem městě. Rodina Martina Horníka v domě č. 7 bydlela až do roku 1785. Někdy po tomto roce se tato tesařská rodina přestěhovala do Města do domu kterému se později říkalo „Pirhala“. Martin Horník zemřel roku 1776 ve věku 86 let. Jeho syn také Martin měl s dvěmi manželkami celkem 14 dětí. Tesařským mistrem byl také syn Václav i vnuk Cyril, který však zemřel mladý (42 let) v domě č. 43 na náměstí. Zachovaly se nám technické výkresy krovů zhotovené Martinem Horníkem, takže můžeme vidět konstrukční principy z počátku 19. století. Cenné jsou také přesné rozpočty vedené ke každé zakázce, spočítán je zde každý trám, lať, každý hřebík.

Na mapě z roku 1827 jsou zachyceny aktivity rodu Kohn a Ehrenhaft

Žlutě je označena stará pálenice před zámkem, zde působil Jakub Fixel.

Oranžově jsou označeny domy kde působil rod Kohn:

č. 6 1804-1830 Samuel Kohn (*1770)

1851-1869 Markus Kohn (*1800)

č. 7 1791 Samuel Kohn (*1770) (13.10.1792 narozen Jakub Kohn)

1813 Jakub Fixel (*1750 +1816)

1833 Johan Kohn (*1804)

1867-1918 Terezie Ehrenhaft

č. 8 1900 Julius Kohn (*1844 ), staví budovu skladu

č. 12b (č. 507) 1842-1900 Salomon Kohn (*1813 ) (1910 již vlastní Richard Strachota)

č. 298 1869 Salomon Kohn (*1813)

Julius Kohn (*1844,) Dr. Emil Kohn (*1870) (až do 1918)

Červeně je označen dům v němž bydlela rodina malíře Ludvíka Ehrenhafta (*1872) (taky Jakub Fixl 1786)

Na plánu již není zakreslen hostinec Lapač a tzv. „Pančava“. Také tyto objekty vlastnila rodina Ehrenhaftova

Rodinu Ehrenhaftovu znal každý. Moritz Ehrenhaft byl starostou židovské obce ve Veselí, spolu s manželkou Terézií tvořili úspěšnou podnikatelskou dvojici vlastnící několik hostinců. Uměli připravit lahodnou rosolku, či jemný bylinný likér, obraz od jejího nejmladšího syna Ludvíka zase visel téměř v každé veselské rodině. Moritzi a Terezii Ehrenhaftovým patřilo na Předměstí postupně 5 hospod a další zmínka o jejich působení je ze Zarazic. Moritz Ehrenhaft byl představeným židovské obce ve Veselí v letech 1872 – 1888. S manželkou Terezií měl tři syny Alberta (*1857), Emila (*1859) a Ludvíka (*1872), a dceru Elizabet (*1860).

Moritz Ehrenhaft nejdřív vlastnil pálenici na Předměstí č. 7 (1867), a také „Pančavu“ č. 161 (1867), kterou v roce 1884 přestavuje. Kořalkárna Pančava končila někdy před rokem 1899, kdy Antonie Hegerová uvádí, že: „ehrenhaftova Pančava je uzavřená“. Roku 1880 také provozuje hostinec na č. 21, vedle řezníka Rudolfa Žádníka. Roku 1897 také kupuje hostinec Lapač, který této rodině potom patřil 22 let. Společně s Juliusem Kohnem také provozoval nádražní hostinec. Tolik podniků by samozřejmě nezvládl vlastními silami a tak najímá různé pachtýře, kteří se mění. Doložené stavební plány, jsou dokladem přestaveb jeho hostinců (č. 7, Lapač, Pančava). Rodina Ehrenfaftova nejdéle bydlela v domě č. 7, který Albert prodává v roce 1918. Poslední stopou v hostinském podnikání rodiny je v roce 1919 prodej Lapače Karlu Knitlovi. Na veselském židovském hřbitově leží Feit Ehrenhaft (*1788 +1872), otec Moritze Ehrenhafta.

Nejmladší syn Moritze a Terezie Ehrenhaftových se narodil v hostinci zvaném „Pálenice“ na Předměstí Veselí 9. července 1872. Na stejném místě před 80 lety se narodil také jeho slavný děda, Jakub Kohn. Lze předpokládat, že o malého bratříčka se starala jeho o 12 let starší sestra Alžběta. Jak později Ludvík Ehrenhaft vzpomínal měl šťastné dětství. Jeho rodiče v té době přestavěli svůj dům, rodina bydlela v I. poschodí. Z oken ve dvoře domu byl rozhled na budovu veselského zámku, obklopeného krásnou zahradou, o kus dál byly vidět staré městské hradby s židovskými domy a v pozadí stál kostel sv. Bartoloměje. Z oken do ulice viděl malý Ludvík kostel Andělů strážných, do kterého každou neděli proudilo množství krásně oblečených veselanů v pestrých krojích. Při cestě z kostela se chlapi stavili v „Pálenici“, kde je Ludvík pozorně poslouchal a později kreslil jak popíjeli nebo hráli karty. Rád si hrál na dvoře hostince, kde stála tajuplná ledovna, jejíž stěny byly izolovány silnou vrstvou korku. Dvůr byl ukončen břehem řeky Moravy, kam se Ludvík chodil rád koupat, byl výborným plavcem, naposledy se v Moravě koupal v den svých 80. narozenin. Do školy to malý Ludvík neměl daleko, židovská škola byla vedle domu Ehrenhaftů, měla č. 5 a vyučovacím jazykem byla němčina. Gymnázium začal Ludvík studovat v Opavě, kde byla provdaná Ludvíkova tetička Johana za majitele slavné likérky Elco, Emanuela Lichtwitze. Ve kterém domě Ludvík v Opavě bydlel není známo, Lichtwitzovi tenkrát vlastnili tři domy. Bohužel právě v Opavě Ludvík náhle zcela ohluchl a na doporučení lékaře přerušil gymnázium a začal se věnovat kresbě a malování.

Nejdříve studuje kresbu v Brně, je ovlivněn Hansem Ruppem a odchází do Vídně na Uměleckoprůmyslovou školu, kde se zdokonaluje v kresbě, ale seznamuje se taky s fotografií, kamenotiskem a zinkografií. Následuje několik studijních cest po Belgii, Francii, Holandsku, Itálii a Německu. Setkává se s tvorbou Joži Uprky a v letech 1897-98 studoval na akademii v Mnichově u profesora Knirra a Zügela. Z Mnichova se vrací do rodného Veselí, kde se zapojuje do uměleckého života, v kontaktu je jak s Jožou Uprkou, tak především s kamarádem Cyrilem Mandelem, se kterým si moc rozumí. V prvních letech nového století sleduje tendence v umělecké tvorbě ve Vídni, kde jednak v roce 1902 má první výstavu v salonu Pisko (v témže roce taky vystavuje v Hodoníně s J. Uprkou), ale ve Vídni se také zamiloval do mladičké Růženy Škrabalové (je mladší o 16 let), která se sice narodila ve Vídni, ale její svobodná matka Petronila Škrabalová pocházela z Jesence u Prostějova. Ludvík je do mladé Róze natolik zamilován, že dne 19.ledna 1910 se nechá ve Vídni pokřtít na Ludvíka Eugena, a následně v tom samém místě má 25. ledna 1910 svatbu. Byla to šťastná volba, jeho manželka mu byla vzornou obětavou partnerkou, která mu statečně po celý život pomáhala překonávat nelehký osud hendikepovaného umělce na malém městě. Mladá rodina bydlela na Předměstí Veselí v ulici Rybáře č. 73, v domě u Karlíků. Mikuláš Karlík, majitel tohoto domu, v té době čepoval pivo u Alberta Ehrenhafta v hospodě „Pálenici“ č. 7.V domku v Rybářích se Ehrenhaftům narodili všechny čtyři děti, tři kluci a dcera Tereza, ale zrodilo se zde taky mnoho skvěle namalovaných obrazů, inspirovaných starými rybářskými domky rozprostřenými kolem řeky Moravy. Vedle malby se Ludvík Ehrenhaft věnoval také fotografii, a tak nám na svých fotkách trvale zachytil místa, která dnes vypadají zcela jinak.

Richard Strachota (*1879 +1974), jako druhý začal ve Veselí vyrábět sodovky (první byli Saidovi).

Richard byl synem zámečnického mistra Františka Strachoty, který všech šest svých synů nechal vyučit ve Vídni zámečníky. Tři z těchto Strachotů, Richard, Osvald a Oto se potom věnovalo výrobě sodovek.

Richard Strachota v domě zřídil výrobu sodové vody a limonád. Mimo to provozoval také hostinec a to až do roku 1950, kdy zařízení převzali Restaurace a jídelny Luhačovice. Původnímu majiteli, kterému bylo přes 70 let, bylo umožněno si přivydělávat opravami sodovkových uzávěrů. V pozdějších letech musel dům ustoupit novostavbě č. 113. Hostinec č. 7 byl první na cestě, pokud jste cestovali od Zarazic. Později byl znám jako sodovkárna.

Předměstí I. - č. 7

Veselí historické

Zůstaňte s námi