Předměstí I. - č. 7

Jeden z několika mimořádných předměstských domů se zajímavou historií. Může nás velmi mrzet, že tento dům, kterému se říkalo „pálenice,“ byl zbořen.​​​​​​​

Martin Horník majstr, nákres krovu

První zpráva o tomto domě je spojená s nedůležitějším tesařským rodem v našem městě. Rodina Martina Horníka v domě č. 7 bydlela až do roku 1785. Někdy po tomto roce se tato tesařská rodina přestěhovala do Města do domu kterému se později říkalo „Pirhala“. Martin Horník zemřel roku 1776 ve věku 86 let. Jeho syn také Martin měl s dvěmi manželkami celkem 14 dětí. Tesařským mistrem byl také syn Václav i vnuk Cyril, který však zemřel mladý (42 let) v domě č. 43 na náměstí. Zachovaly se nám technické výkresy krovů zhotovené Martinem Horníkem, takže můžeme vidět konstrukční principy z počátku 19. století. Cenné jsou také přesné rozpočty vedené ke každé zakázce, spočítán je zde každý trám, lať, každý hřebík.

Martin Horník byl plodný

Nákres krovu Martina Horníka, tesařského mistra z Veselí

Někdy po roce 1785 byla do domu č. 7 přestěhována pálenice, která původně byla umístěna ve Městě naproti mlýna. Zároveň tuto pálenici kupuje Jakub Fixl. Jeho dcera Veronika se provdala za Samuela Kohna a těmto manželům se 13. října 1792 narodil ve Veselí syn Jakub. Jakub Kohn spolu se svým synem Josefem založil ve Vsetíně slavnou nábytkářskou firmu Jakub & Josef Kohn. Jakub Kohn je pohřben na židovském hřbitově ve Veselí nad Moravou.

Koruna dobrého jména. Náhrobek Veroniky Kohn (+1852, dcery Jakuba Fixla)

Veronika Kohnová byla matkou Jakuba Kohna, který založil ve Vsetíně slavnou firmu Jakub & Josef Kohn.

Jakub Kohn měl 11 dětí a mezi nimi také dceru Terezii, která se provdala za Moritze Ehrenhafta. Když Jakub Kohn zemřel, ujali se manželé Ehrenhaftovi veselského majetku. Vedle domu č. 7 to byl ještě jeden menší domek č. 161, kterému se říkalo „Pančava“, byla to kořalna.

Žehnající ruce Kohen z náhrobku č. 155, Jakuba Kohna *1792 +1866

Jakub Kohn sice zemřel ve Vsetíně, ale pohřben byl ve Veselí nad Moravou, kde jsou kolem něj pohřbeni také další členové jeho rodiny. Nenápadný pískovcový náhrobek, schovaný pod velkou třešní, dost zvětralý.

Jakub Kohn 1792-1866

Továrna Jakuba & Josefa Kohna ve Vsetíně

Z firemního katalogu Jakub & Josef Kohn z roku 1916

Židle Jacob & Josef Kohn

Firemní inzerce Jacob & Josef Kohn

Na mapě z roku 1827 jsou zachyceny aktivity rodu Kohn a Ehrenhaft


Žlutě je označena stará pálenice před zámkem, zde působil Jakub Fixel.

Oranžově jsou označeny domy kde působil rod Kohn:

č. 6           1804-1830          Samuel Kohn (*1770)

                 1851-1869           Markus Kohn (*1800)


č. 7          1791                     Samuel Kohn (*1770)     (13.10.1792 narozen Jakub Kohn)

                1813                    Jakub Fixel (*1750 +1816)

                1833                    Johan Kohn (*1804)

                1867-1918         Terezie Ehrenhaft


č. 8         1900                   Julius Kohn (*1844 ), staví budovu skladu


č. 12b (č. 507) 1842-1900          Salomon Kohn (*1813 )       (1910 již vlastní Richard Strachota)


č. 298     1869                   Salomon Kohn (*1813)

                                           Julius Kohn (*1844,)      Dr. Emil Kohn (*1870)      (až do 1918)


Červeně je označen dům v němž bydlela rodina malíře Ludvíka Ehrenhafta (*1872)    (taky Jakub Fixl 1786)


Na plánu již není zakreslen hostinec Lapač a tzv. „Pančava“. Také tyto objekty vlastnila rodina Ehrenhaftova

Plán adaptace přízemí a přístavby I. poschodí „Pálenice“ M. a T. Ehrenhaftových z roku 1874

Plán přestavby „Pálenice“ z roku 1874. Jak je z plánu patrné z původní pálenice zůstala celá levá strana přízemí a přední část pravé poloviny přízemí. Toto přízemí mělo klenuté stropy, jak je vidět na fotografiích sodovkárny. Hlavní sál hostince se nacházel v přední části levé poloviny přízemí, kde byl biliárový stůl.

Jediná dochovaná fotografie, kde je celá rodina Moritze Ehrenhafta.

Vzadu stojí zleva nejstarší syn Albert, nejmladší Ludvík, dcera Alžběta a syn Emil, v popředí sedí matka Terezie, rozená Kohnová a Moritz, syn Feita Ehrenhafta


Ludvík Ehrenhaft, Pod splavem, olej


Rodinu Ehrenhaftovu znal každý. Moritz Ehrenhaft byl starostou židovské obce ve Veselí, spolu s manželkou Terézií tvořili úspěšnou podnikatelskou dvojici vlastnící několik hostinců. Uměli připravit lahodnou rosolku, či jemný bylinný likér, obraz od jejího nejmladšího syna Ludvíka zase visel téměř v každé veselské rodině. Moritzi a Terezii Ehrenhaftovým patřilo na Předměstí postupně 5 hospod a další zmínka o jejich působení je ze Zarazic. Moritz Ehrenhaft byl představeným židovské obce ve Veselí v letech 1872 – 1888. S manželkou Terezií měl tři syny Alberta (*1857), Emila (*1859) a Ludvíka (*1872), a dceru Elizabet (*1860).

Moritz Ehrenhaft nejdřív vlastnil pálenici na Předměstí č. 7 (1867), a také „Pančavu“ č. 161 (1867), kterou v roce 1884 přestavuje. Kořalkárna Pančava končila někdy před rokem 1899, kdy Antonie Hegerová uvádí, že: „ehrenhaftova Pančava je uzavřená“. Roku 1880 také provozuje hostinec na č. 21, vedle řezníka Rudolfa Žádníka. Roku 1897 také kupuje hostinec Lapač, který této rodině potom patřil 22 let. Společně s Juliusem Kohnem také provozoval nádražní hostinec. Tolik podniků by samozřejmě nezvládl vlastními silami a tak najímá různé pachtýře, kteří se mění. Doložené stavební plány, jsou dokladem přestaveb jeho hostinců (č. 7, Lapač, Pančava). Rodina Ehrenfaftova nejdéle bydlela v domě č. 7, který Albert prodává v roce 1918. Poslední stopou v hostinském podnikání rodiny je v roce 1919 prodej Lapače Karlu Knitlovi. Na veselském židovském hřbitově leží Feit Ehrenhaft (*1788 +1872), otec Moritze Ehrenhafta.

Albert Ehrenhaft (*1857 +1929), nejstarší syn Moritze a Terezie. Ve Vsetíně zakládá spolu se svojí švagrovou pivovar a sodovkárnu. Později vlastní pivovar v Hodoníně. Když zemřeli jeho rodiče, převzal po nich hostince ve Veselí. Byl také posledním představeným židovské obce ve Veselí nad Moravou. Zemřel v Brně.

Ehrenhaftovi na dvoře  domu č. 7 u ledovny, zleva otec Moritz, syn Ludvík, matka Terezie. Vpravo v klobouku syn Emil Ehrenhaft (*1859 +1925) s manželkou Linou, roz. Schönbekovou a dcerami Ernestinou (*1895) a Josefínou (*1889). Foceno 1897. Emil Ehrenhaft vystudoval techniku v Mnichově, později dělal ředitele vsetínské sklárny.

Nejmladší syn Moritze a Terezie Ehrenhaftových se narodil v hostinci zvaném „Pálenice“ na Předměstí Veselí 9. července 1872. Na stejném místě před 80 lety se narodil také jeho slavný děda, Jakub Kohn. Lze předpokládat, že o malého bratříčka se starala jeho o 12 let starší sestra Alžběta. Jak později Ludvík Ehrenhaft vzpomínal měl šťastné dětství. Jeho rodiče v té době přestavěli svůj dům, rodina bydlela v I. poschodí. Z oken ve dvoře domu byl rozhled na budovu veselského zámku, obklopeného krásnou zahradou, o kus dál byly vidět staré městské hradby s židovskými domy a v pozadí stál kostel sv. Bartoloměje. Z oken do ulice viděl malý Ludvík kostel Andělů strážných, do kterého každou neděli proudilo množství krásně oblečených veselanů v pestrých krojích. Při cestě z kostela se chlapi stavili v „Pálenici“, kde je Ludvík pozorně poslouchal a později kreslil jak popíjeli nebo hráli karty. Rád si hrál na dvoře hostince, kde stála tajuplná ledovna, jejíž stěny byly izolovány silnou vrstvou korku. Dvůr byl ukončen břehem řeky Moravy, kam se Ludvík chodil rád koupat, byl výborným plavcem, naposledy se v Moravě koupal v den svých 80. narozenin. Do školy to malý Ludvík neměl daleko, židovská škola byla vedle domu Ehrenhaftů, měla č. 5 a vyučovacím jazykem byla němčina. Gymnázium začal Ludvík studovat v Opavě, kde byla provdaná Ludvíkova tetička Johana za majitele slavné likérky Elco, Emanuela Lichtwitze. Ve kterém domě Ludvík v Opavě bydlel není známo, Lichtwitzovi tenkrát vlastnili tři domy. Bohužel právě v Opavě Ludvík náhle zcela ohluchl a na doporučení lékaře přerušil gymnázium a začal se věnovat kresbě a malování.

Mladý Ludvík Ehrenhaft 10. července 1892 ve vídeňském Prátru

Nejdříve studuje kresbu v Brně, je ovlivněn Hansem Ruppem a odchází do Vídně na Uměleckoprůmyslovou školu, kde se zdokonaluje v kresbě, ale seznamuje se taky s fotografií, kamenotiskem a zinkografií. Následuje několik studijních cest po Belgii, Francii, Holandsku, Itálii a Německu. Setkává se s tvorbou Joži Uprky a v letech 1897-98 studoval na akademii v Mnichově u profesora Knirra a Zügela. Z Mnichova se vrací do rodného Veselí, kde se zapojuje do uměleckého života, v kontaktu je jak s Jožou Uprkou, tak především s kamarádem Cyrilem Mandelem, se kterým si moc rozumí. V prvních letech nového století sleduje tendence v umělecké tvorbě ve Vídni, kde jednak v roce 1902 má první výstavu v salonu Pisko (v témže roce taky vystavuje v Hodoníně s J. Uprkou), ale ve Vídni se také zamiloval do mladičké Růženy Škrabalové (je mladší o 16 let), která se sice narodila ve Vídni, ale její svobodná matka Petronila Škrabalová pocházela z Jesence u Prostějova. Ludvík je do mladé Róze natolik zamilován, že dne 19.ledna 1910 se nechá ve Vídni pokřtít na Ludvíka Eugena, a následně v tom samém místě má 25. ledna 1910 svatbu. Byla to šťastná volba, jeho manželka mu byla vzornou obětavou partnerkou, která mu statečně po celý život pomáhala překonávat nelehký osud hendikepovaného umělce na malém městě. Mladá rodina bydlela na Předměstí Veselí v ulici Rybáře č. 73, v domě u Karlíků. Mikuláš Karlík, majitel tohoto domu, v té době čepoval pivo u Alberta Ehrenhafta v hospodě „Pálenici“ č. 7.V domku v Rybářích se Ehrenhaftům narodili všechny čtyři děti, tři kluci a dcera Tereza, ale zrodilo se zde taky mnoho skvěle namalovaných obrazů, inspirovaných starými  rybářskými domky rozprostřenými kolem řeky Moravy. Vedle malby se Ludvík Ehrenhaft věnoval také fotografii, a tak nám na svých fotkách trvale zachytil místa, která dnes vypadají zcela jinak.

Ludvík Ehrenhaft (zprava) s manželkou a synem Niky a se spolužákem z vídeňské akademie, Antonínem Konrádem Schmidtem (*1887 +1974)

Ludvík (na snímku vpravo) byl jedním z prvních cyklistů ve Veselí nad Moravou

Ludvík byl jedním z prvních fotografů ve Veselí nad Moravou

Ludvík Ehrenhaft maluje kousek od svého rodného domu (plot patří domu č. 8). Přihlížející muž v golfkách je pan učitel „Pepíček“ Kozumplík.

Ludvík Ehrenhaft, Děvče v kožuchu, Sbírka Galerie výtvarného umění v Hodoníně, foto Josef Fantura

V pozadí vlevo vidíme hostinec a sodovkárnu Richarda Strachoty. Strachota dům č. 6 a 7 koupil v roce 1918 od Alberta Ehrenhafta za 80 tisíc (foto po roce 1934).

Richard Strachota (*1879 +1974), jako druhý začal ve Veselí vyrábět sodovky (první byli Saidovi).

Richard byl synem zámečnického mistra Františka Strachoty, který všech šest svých synů nechal vyučit ve Vídni zámečníky. Tři z těchto Strachotů, Richard, Osvald a Oto se potom věnovalo výrobě sodovek.

Richard Strachota v domě zřídil výrobu sodové vody a limonád. Mimo to provozoval také hostinec a to až do roku 1950, kdy zařízení převzali Restaurace a jídelny Luhačovice. Původnímu majiteli, kterému bylo přes 70 let, bylo umožněno si přivydělávat opravami sodovkových uzávěrů. V pozdějších letech musel dům ustoupit novostavbě č. 113. Hostinec č. 7 byl první na cestě, pokud jste cestovali od Zarazic. Později byl znám jako sodovkárna.

Pálenice, později známější  jako Strachotova sodovkárna.

Porodní babka Antonie Strachotová s dcerou Marií (*1887  +1904) a syny Richardem (vlevo) a Osvaldem (vpravo). Richard Strachota měl sodovkárnu ve Veselí nad Moravou, jeho bratr Osvald ve Slavičíně a Otto  Strachota byl sodovkářem ve Zlíně. Všichni bratři narození ve Veselí na Zbrodku, byli vyučení strojními zámečníky ve Vídni, literárně byl činný Otto Strachota, jemuž vyšel soubor povídek Slovácké figurky.

Auto firmy Richarda Strachoty přivezlo sodovky na Lapač.

Dvůr u Strachotů, zleva Eva Vítková (*1932, provdaná Kopřivová), rodinná přítelkyně Maruška Míčková, provdaná Staňková, Vít Nešpor a Anastázie Strachotová (*1882)

Uprostřed Richard Strachota, druhý zprava Bohumil Jačařík (srpen 1932)

Po válce rozvážel sodovky nákladní vůz od UNRY (uprostřed Ferdinand Strachota)

Ferdinand Strachota převzal po otci výrobu sodovek

Sodovkárna se nacházela v historickém interiéru staré pálenice (květen 1951)