Historické objekty doplněné do současné mapy. Levý dolní roh – zarazický železniční přejezd.
Mapa Předměstí Veselí z roku 1878 v níž jsou postupně zakresleny objekty až do první třetiny 20. století. Jsou zde již zakresleny domky Komenské ulice, Měšťanská škola postavená 1907, anebo sokolovna dokončená 1925. Vlevo je zachycená trať úzkokolejky, které se na Láně rozvětvila do 3 kolejí. Cesta do Zarazic byla lemovaná stromořadím.
Bylo to první stavení ve Veselí nad Moravou, pokud jsme přijížděli od Zarazic. Nacházelo se na Hlavní silnici vlevo, těsně za železničním přejezdem. Jednalo se o přízemní stavbu a na zachovalé fotografii čteme firmu: CEMENTÁRNA ŠTĚPÁN PŘIBYL SKLAD CEMENTOVÝCH DLAŽDIC, ROUR, FALCOVÝCH CIHEL. Štěpán Přibyl tuto cementářskou dílnu postavil roku 1924. Za povšimnutí stojí, že kdybychom přijížděli do Veselí z opačné strany, od Uh. Ostrohu, první stavbou v téže době byla konkurenční cementárna firmy Marcinka, taktéž přízemní budova s rovnou střechou.
Štěpán Přibyl se narodil v Zarazicích v rodině Floriána Přibyla, jako dvojče, roku 1898. Jeho bratr Jan působil také ve Veselí nad Moravou, byl společníkem Tomáše Gajdy v jeho tiskárně která se nacházela před nádražím. Zemřel mladý v pouhých 35 letech. Štěpán Přibyl se s výrobou cementových výrobků seznámil u svého otce Floriána, který toto zboží vyráběl od roku 1912 v Zarazicích na č. 145, později také na Slovensku.
Štěpán Přibyl (*24.11.1898, +30.8.1966), výrobce betonového zboží, manželka Ludmila (*7.5.1897, Žeraviny +1.12.1976)
syn Ladislav (*27.6.1923 + 6.2.1999), přezdívaný „Kůrka“, František (* 18.11.1924), syn Jan (*19.2.1930), dcera Ludmila (*7.5.1927)
Nákladní auto Walter typ PN.40 HP, 2200 otáček, obsah válců 2840 ccm, Ev. značka P XIV 186, šofér Svatopluk Kafka.
1928 Josef Heger (*1869), ředitel školy, manželka Marie (*1878, roz. Burešová)
1930 Josef Heger (*1869), ředitel školy, manželka Marie (*1878 +1936, roz. Burešová)
Karel Tauš (*1896), majitel hasičského závodu, manželka Otilie (*1890, roz. Burešová)
(Josef Heger a Karel Tauš byli švagři)
1945 Josef Heger (*1869 +1947), vdovec
Horymír Heger (*1911), manželka Libuše (*1917)
Mojmír (*1940), Horymír (*1941)
zeť Rudolf Růžička (*1911 +1981), strojvůdce, manželka Zora (*1913 +1989, roz. Hegerová), dcera Zora (*1940), Barbora (*21.4.1945), syn Ctibor (*1948)
Dcera Rudofa Růžičky přišla na svět 21. dubna 1945, v závěrečných bojích II. světové války, za silné dělostřelecké palby. Jméno dostala na počest sv. Barbory, patronky dělostřelců.
Josef Heger patřil k výrazným osobnostem ve Veselí nad Moravou. Narodil se ve Městě Veselí v domě č. 1, který patřil jeho otci, pekaři Janu Hegerovi. Tato rodina patřila k starým veselským rodům, Josefův dědeček Ignáz Heger byl tesařem, pradědeček František zase zedníkem a obecním sluhou. Když se pekař Jan Heger ženil, zhotovil mu jeho otec masivní dřevěnou postel která mu vydržela po celý život. Josef Heger byl učitelem, později ředitelem školy a v letech 1919 až 1923 starostou města. Sepsal stručnou historii Hasičského sboru a také Paměti města Veselí.
Josef Heger, Město Veselí - dům od domu (část z pamětí J. Hegera)
Do města vede veliký železobetonový most, vystavený roku 1921 asi za půldruha milionu korun. V nynějším mostě se strany městské, po vodě, tedy se strany Sladkého, je ve zdi zazděný skleněný válec obsahující údaje o mostě, jeho stavbě, krátký zápis běžných událostí, jsou tam vloženy nějaké běžné mince, mezi nimi první dvacetihaléř, darovaný od ministerstva financí ještě před dáním tohoto platidla do oběhu. Letopočty v nábřežních zdích měly i nápisy, kdy byl most stavěn, případně obnoven neb přestavěn. Byly tam a jsou vlastně dále tyto letopočty: 1808, 1830, 1830, 1845, 1886, RM 1930. Při vstupu do města byla brána a proto se část města u mostu jmenuje „U brány“. Na mostě byly dvě sochy z kamene tesané, sv. Františka z Pauly a sv. Jana z Pomuku. Tyto byly přeneseny k městskému kostelu. Město samo je tiché a klidné a ještě v mém dětství bylo v národnostním ohledu velmi vlažné. Ne, že by snad měšťané byli Němci, ale tehdejší panští úředníci němčili a měšťané snad z módy nebo z přílišné službovolnosti byli hrdi na to, když mohli takového vrchního nebo snad důchodního pozdraviti po německu. Nepíši dějiny města, chci jen podchytiti to, co je mi známo o jednotlivých domech a chci v krátkosti zachytiti několik matných vzpomínek na tehdejší život města a k tomu nutno mluviti o domech, kde naši předkové žili. Po příchodu do města je velkoobchod Ferdinada Sladkého, dříve Morice Ziemlicha. Do fronty jsou to vlastně domy dva. Prvá část, u mostu, byla majetkem sklenáře Josefa Šantrůčka mladšího, pozdějšího starosty obce, který se zastřelil.
Překročíme li úzkou uličku židovskou, staneme před trafikou J. Jakubíčka. Tento dům se sousedním domem Grünhutovým tvořil kdysi celek. Tento dům byl po čase rozdělen. Část od židovské ulice patřila Leopoldu Ornsteinovi, druhá byla majetkem Jana Hegera, otce pisatelova těchto pamětí. Nebudiž mi zazlíváno, vzpomínám li toho, co mne k tomuto domu tak mocně poutá. Je to přec kouzlo rodného domu. V polovině Ornsteinově byla hospoda, Heger byl pekařem. Můj tatínek koupil dům od Winklera. Věřil Winklerovi, že dům je bez břemen a zaplatil kupní cenu a teprve se ukázalo, že na domě vázla knihovní břemena. Otec svojí důvěru draho zaplatil, ale nabyl nových zkušeností. Oba domy byly ve frontě rozděleny, ale dvůr byl společný, což bylo příčinou častých sporů, až konečně se sousedé podělili. Ornsteinovu část koupil Josef Přikryl pro svoji dceru Vodicovou, od níž dům koupil trafikant Jakubíček. Moji rodiče prodali dům Karlu Lerchovi a odstěhovali se do Bosny. Od Lercha koupil dům Leopold Grünhut a zřídil tam obchod s konfekcí…
Firma s hasičskou technikou Tauš a Bureš (taky Chotěbor Tauš), působila ve Veselí nad Moravou č. 664 (Dvůr), jen krátce od 11.1.1928 do 31.1.1929. Od 9.4.1929 provozoval Karel Tauš na č. 664 strojní zámečnictví.
1910 č. 329, park, Pavel Galář, (*1859), hajný ve Veselí, manželka Alžběta (*1857 +1917, dcera Fabiána Benedíka, čtvrtníka, oddaní 1883), syn Jan (*12.11.1890) 2 krávy
chovanka Františka Polášková (*1896)
1917 Svatba. Pavel Galář, (*29.6.1859, syn Josefa G. a Marie Hanákové), hajný ve Veselí, vdovec, si bere Kateřinu (*25.1.1890, dceru Fr. Vajdíka, hajného v Zarazicích a Magdalény Juráskové)
1921 Nové č. 95, Pavel Galář (*1859 +1935), hajný na penzi, manželka Kateřina (*1890)
1929 22.1. dopoledne nalezl hajný Pavel Motyčka křičícího srnce v parku, který měl ustřelenou zadní pravou nohu a musel býti proto Motyčkou zastřelen. (více dole)
1930 Pavel Motyčka (*1874), hajný, manželka Marie (*1876)
1935 Stanislav Všetula (*1902), hajný, manželka Marie (*1911, roz. Motyčková) dcera Ludmila (*1929, provdaná Buchtová), syn Stanislav (*1932)
1945 Josef Jakubec (*9.12.1898), manželka Alžběta (*7.11.1899, roz. Bartol. Válek ze Zarazic č. 3, oddaní 1924), syn Jaroslav (*1925), Josef (*1932), dcera Růžena (*1926)
Rodina Jakubcova v parku bydlela až do roku 1960, kdy si postavili nový dům č. 1320, a dům v parku byl zbourán.
Rodina Jakubcova v parku „Na újezdě“, bydlela od roku 1945 až do roku 1960, kdy si postavili nový dům č. 1320, a dům v parku byl zbourán. V zahradnictví pracoval otec Josef a také jeho dcera Růžena. Ta vzpomíná, že přes cestu Na láně bydlela v domku rodina strýce Františka Válka (*1905). Také strýc pracoval v zámku měl na starosti mimo jiného topení ve všech kamnech, včetně vození dřeva ze dvora nadlesního na Předměstí. V blízkosti strýcova domu se nacházela studna, k níž chodila rodina Jakubcova pro vodu. Do domku se vstupovalo kuchyní v níž bylo jedno okno do parku. Jedny dveře vedly do komory s malým okýnkem, a druhé jimiž se vcházelo do pokoje s třemi lůžky a stolem uprostřed. Z pokoje vedly dvě okna k silnici a jedno okénko do parku. Na dvorku se nacházela k domku přistavěná prádelna a chlév. V prádelně se nacházela také pec k pečení chleba. Do chléva se vešli dvě krávy, ale Jakubcovi měli jen jednu krávu a dvě kozy. Vedle chléva se nacházely vrata vedoucí k silnici. Na dvorku byla ještě šopa na dříví, v rohu hnůj a kousek vedle chlév pro dvě prasata nad chlévkem byl kurník pro slepice. Slepice taky běhali někdy po parku, Růžena Jakubcová vzpomíná, že jednou se vrátila zatoulaná slepice i s malými kuřaty. Kousek od domu pod velikým dubem byla lavečka na níž se v podvečer besedovalo. Na dvůr navazovalo pole, sahající až k vile Zoře.
Růžena Jakubcová vzpomíná, že zahradnictví mělo k dispozici dva oslíky. Pepina byla hodná, ale osel Honza byl zlobivý. Když se zapřahal bránil se kopanci. Musela se mu zvednout přední noha, když stál na třech, nemohl již kopat.. Osli vozili seno, řepu, jablka, co bylo třeba. Jednou je Růžena kočírovala na obloukovém mostě přes Moravu a když byly uprostřed mostu vyřítil se proti ním vláček úzkokolejky. Jenom těsně stačil zabrzdit, bylo to značně dramatické. Za domem zahradníka se nacházela dřevěná ledovna, do níž se v zimě vozil led, který se roztloukal na menší kusy. Druhá větší ledovna pod zemí byla mezi Dvorem na Předměstí a malým kostelíkem.
1. máj 1951, alegorický vůz zahradnictví. Vlevo Růžena Jakubcová, vpravo Kočišová z Drah.
Udání
Neznámý pachatel.
Skutková podstata.
Dne 21. ledna 1929 večer, postřelil neznámý pachatel v honebním revíru velkostatku Bedřicha Chorinského z Veselí n. Mor. poblíž obce Zarazic jednoho srnce, který však pachateli ještě unikl do parku velkostatku Chorinského ve Veselí n. Mor., následkem čehož pachatel krádež zvěře nedokonal. Dne 22.1. dopoledne nalezl hajný Pavel Motyčka křičícího srnce v parku, který měl ustřelenou zadní pravou nohu a musel býti proto Motyčkou zastřelen. Lesní Antonín Procházka z Veselí n. Mor. ocenil postřeleného srnce na 600 ,- Kč. Jak bylo na místě činu strážmistrem Josefem Holým vyšetřeno střelil pachatel tohoto srnce ve starém rameni Moravy, odkud pak srnec dle krvavých stop prchal přes pole do parku. Pachatel z místa činu stopoval srnce dle zbarvení sněhu až do parku, jelikož však srnce nemohl nalézti, se vrátil. Stopy botků které pachatel zanechal, byly sice znatelny, avšak k pátrání se použíti nedaly, poněvadž byly sněhem zasypány. Veškeré pátrání po pachateli zůstalo bez výsledku, v němž se pokračuje a kladný výsledek bude soudu oznámen.
Vrchní strážmistr Skýpal
Příbytek hlídače parku ve Veselí. František Schleps, architekt (MZA, Brno)
Tento domek byl postaven pro hlídače úzkokolejky. Zde se nacházely tři koleje odkud se do cukrovaru v Písku vozila řepa, kterou sem dopravovali rolníci z Veselí, Zarazic a Vnorov. Původně zde úzkokolejka končila, až roku 1917 byla tato dráha prodloužena až do Tasova.
1880 Anna Michálková (*1841), vdova, syn Jan (*1857), Josef (*1859), Anton (*1863)
1890 Neobydleno
1900 Antonín Jakoubek (*1852), hlídač úzkokolejky Chorinského. Rodina Jakoubkova přišla do Veselí z Polska
1910 Antonín Jakoubek (*1852 syn Jana Jakoubka domkáře z Paskova), hlídač úzkokolejky, (manželka Josefa (*1853), syn Josef (*1883), krejčí, František (*1885), elektromechanik, Augustýn (*20.5.1891), zámečník, Ferdinand (*20.5.1893), číšník, dcera Anna (*1889), švadlena
1921 Nové č. 96, Vlastník Chorinský
Antonín Jakoubek (*1852 +1924), hlídač privátní úzkokolejky, manželka Josefa (*1853 +1925)
1945 František Válek (*1905, Zarazice č. 3), manželka Marie (*1909), syn František (*1932), Bohuš
František Válek pracoval u Chorinského, zajišťoval topení ve všech kamnech na zámku, vozil dřevo od nadlesního, jeho manželka obsluhovala závory na úzkokolejce. Měli telefon na baterie a spojení s Bukovou, cukrovarem v Písku, zámkem a Salajkou.
Antonín a Josefa Jakoubkovi. Antonín Jakoubek pracoval na úzkokolejce hraběte Chorinského a bydlel ve služebním domečku u úzkokolejky „Na lánech“, nebo jinak taky „Na újezdě“, u cesty k Zarazicím.
Mezi domkem hlídače a sokolovnou se nacházela váha, kde se každý náklad řepy musel zvážit. V roce 1946 se zde nacházela první skautská klubovna.
Vše začalo v podvečer 1. února 1897 na Záložně ve Veselí, kde se sešlo sedm zapálených osobností z našeho města a založili tělovýchovnou jednotu Sokol. Byl to mlynář Josef Urbanec, přednosta stanice Adolf Truczka, stavitel Josef Doležal, učitel Josef Homola, řezník Josef Tašl, úředník na dráze p. Sladčík a řídící učitel z Milokoště Engelbert Indra. Druhá schůze se odehrála v hostinci U zlatého jelena, kde byly předčteny stanovy a prvním cvičitelem byl jmenován učitel František Tyllich. Cvičilo se v sále U zlatého jelena, 2 x týdně. Prudký rozmach nastal po vzniku samostatné republiky, roku 1920 měl Sokol již 230 členů. Stavba sokolovny. Starostou obce sokolské byl tenkrát MVDr. Josef Prokeš. Z parcelace pozemkového majetku hraběte Bedřicha Chorinského získala sokolská jednota roku 1922 krásný pozemek naproti parku na Láně o rozloze 9 000 m2. Projekt pro stavbu sokolovny vypracoval brněnský architekt Jaroslav Syřiště. Odbor stavební vedl Ing. Otomar Sýkora (přednosta výtopny), finance měl na starosti ředitel velkostatku Antonín Tlučhoř, stavební dozor prováděl ing. Josef Řezáč, vrchní technický rada regulace Moravy. Stavba to byla velká, proto ani požadavky na členy jednoty nebyly malé. Byla vyhlášena pracovní povinnost členstva. Jednota měla 270 členů. kdyby tento počet pracoval po dobu 4 měsíců po 30 hod. měsíčně, představovalo by to měsíčně 32 000 hodin, při ocenění 1,20 Kč za hod. by to činilo částku 38 000 Kč. Pokud by členové nemohli pracovní požadavek splnit, měli zaplatit za neodpracovanou hodinu 1,20 Kč a za takto získané peníze měla jednota platit najaté dělníky. V květnu 1924 začala firma Valentin Beneš a spol. z Brna se stavbou sokolovny. Aby se snížily náklady na stavbu bylo třeba co nejvíc prací udělat členy jednoty. Vykopání 17 m studny, navození písku z řeky Moravy, pomocné práce, obsluha míchačky na beton, betonářské práce, tesařské práce prováděli členové sami. Dne 6. června 1924 byl položen základní kámen starostou města Veselí nad Moravou panem Karlem Rajeckým. Stavělo se naplno takže ještě před prvními mrazíky vztyčil tesařský mistr Šivel krovy a celá stavba mohla být pokryta. Pokračovalo se dál na vnitřních pracích. 5. prosince 1924 se konala první schůze stavebního odboru již v nové sokolovně. V jarních měsících roku 1925 probíhali dokončovací práce uvnitř a terénní úpravy okolí sokolovny. Slavnostní otevření spojené s župním veřejným cvičením proběhlo 24. května 1925. O půl osmé ráno vyrazila úzkokolejná mašinka z Tasova, svážející lidi z Tasova a okolí, která zastavila všude kde se objevila skupinka hostů. Za hodinu později již vláček úzkokolejky odvážel cvičence z Písku a okolí. Do Veselí se sjelo velké množství Sokolů i příznivců z okolí i z míst vzdálenějších. Atmosféra na této slavnosti byla skvělá.
V nové sokolovně se však pouze necvičilo, ale protože se zde nacházel také divadelní sál, v té době nejmodernější ve Veselí, tak se zde také hrály divadelní představení a od roku 1926 se tady promítaly také filmové představení.
Ing. Josef Řezáč, pan Miksa, Josef Janoušek, Václav Uhlíř (1924)
Předměstí Veselí začínalo při cestě od Zarazic u mýtného domku, který se nacházel na silnici u Židovského hřbitova a restaurace Astorka. Nedaleko odtud, v parku stála jistá stavba, kterou můžeme vidět na dvou historických mapách (z r. 1764 a r. 1827), a po níž nezůstalo v těchto místech ani památky. Tento případ je také důkazem, jak rychle se zapomíná, stavba zobrazená na staré mapě po necelých sto letech upadla zcela do zapomnění.
V roce 1924 stavitel Vladimír Werner vypracoval projekt kanalizace pro dnešní ulici Tyršovu a Komenskou, která byla vyústěna do řeky Moravy. V následujícím roce bylo započato s realizací tohoto projektu. Při výkopových pracích dělníci v parku narazili na základy jakési stavby. Učitel Josef Homola napsal článek do Lidových novin a pozval do Veselí Inocence Ladislava Červinku. V článku v Lidových novinách ze 17. 5.1925, Homola základy považoval za hradby z doby velkomoravské. Státní konzervátor Červinka nepovažoval nálezy za důležitější, a tak řádný archeologický průzkum nebyl vykonán.
Podívejme se na toto místo do starých map, začtěme se do kronik. Na mapě z roku 1764 v těchto místech najdeme objekt označený hospital (chudobinec). Farní kronika uvádí, že špitál (chudobinec), byl vystavěn nedaleko kláštera Servitů a František Karel Chorinský vydržoval tam čtyři žebráky, které oděl do žluté tógy s bílými výložkami. Chudobinec v parku měl č. 312, a z matričních zápisů se o obyvatelích tohoto zařízení dovídáme toto:
Jiří Leva, narozený roku 1694, umírá roku 1774, žebrák
Martin Foiák, stáří 9 let, umírá roku 1774 ve špitálu
Bartoloměj Pinděrák *1736 +1774, žebrák
Johan Trnka *1756 +1776
Špitál je na tomto čísle je psán ještě také roku 1781. Později byl chudobinec přeměněn na hájenku. Roku 1814 bydlí na č. 312, Gotlib Kindl *1758 +1830, revírní myslivec.
Kdy špitál zanikl přesně nevíme, ale na mapě stabilního katastru z roku 1827 je již na místě v parku hájenka (Jägerhaus). Kdy byl později tento objekt zbourán nevíme.
Příjezd do Veselí vypadal původně trochu jinak. Vpravo stával mýtný domek, za plotem vlevo se původně nacházelo rameno řeky Moravy, s ostrovem na němž se nacházel klášterní sad.
1888 Obec Předměstí Veselí zakoupila (zřejmě od velkostatku), dne 31.12. 1888 mýtné domky za 60 zl. 20 kr.
Fr. Střelec, hofer z Veselí, (nemanželský syn Anny, dcery Jana Střelce pastýře na Radošově a jeho manželky Kateřiny z rodu Horákového), manželka Mariána (dcera Františka Dobrozemského a Magdaleny roz. Jakub Ivan z Veselí), syn Ondřej (*1888 +1890), nájemné činilo 9 zl. ročně.
1888 Na mýtě umírá Jan Žádník (48 let), hofer ve Veselí. Jan se narodil v rodině řezníka Antona Žádníka. Nejdříve byl pekařem v Sudomírkách, potom měl propachtovanou hospodu na Předměstí. 9. června 1890 bydlí na mýtě Terezie Otrhalíková (platí nájem 10 zl.)
1892 Umírá Rozárie Krmíčková (69 let), vdova po Janu Krmíčkovi (dcera Jan Tomečka, čtvrtníka z Veselí)
1896 Martin Svatoš (*1821 +1896), manžel a kostelní žebrák ve Veselí, syn Martina Svatoše
1898 František Sofka (*1819 +1898), vdovec (syn Matouše Sofky, podruha ve Veselí)
1898 Jan Kozumplík (*1863), zvaný „Kobylanec“, podruh, (syn Jiřího Kozumplíka, nádeníka na Radošově a Marie roz. Martin Podlaha z Nové Vsi), manželka Kateřina (*1865, roz. Matěj Radoch z Lipova)
syn Josef (*1892), Štěpán (*10.12.1898 +1.11.1938, oddán 25.7.1922 s Rozinou Vašíčkovou)
dcera Františka (*1890), třídní kniha z r. 1902 uvádí - rodina kapsářská, (taky č. 156)
1902 Podle zápisu Obecního výboru Předměstí Veselí ze dne 17. 8. 1902, bylo usneseno staré mýto rozbořit a materiál v licitaci prodat. Materiál byl odprodán Janu Čechovi za 52 korun. (SokA Hodonín, Fond AO-PV inv. č. 5)
Mýtný domek je zakreslen na několika plánech, dokonce taky z let, kdy již byl zbořen.
U Lapače se nacházel druhý předměstský mýtný domek (par. č. 3715, č. vložka 3523), který obec dne 1. června 1890 prodala manželům Tomášovi a Marii Galářovým za 125 zl. Těm se zde roku 1891 narodil syn František. Marii Galářové scházela levá ruka. Nejlépe zdokumentován je mýtný domek na Benátkách, zbourán roku 1938.
Železniční provoz ve Veselí nad Moravou začal v roce 1887. Ve stanici bylo nutno zajistit pro provoz také technické zázemí, mimo jiné také dostatek vody pro žíznivé lokomotivy. Tato záležitost byla řešena vybudováním vodárny, která byla postavena nedaleko řeky Moravy, dnes restaurace Astorie na začátku Tyršovy ulice, naproti sokolovny. Měkčí říční voda vyhovovala pro zásobování tendrů parních lokomotiv. Byla tu strojovna s parním kotlem, parním strojem a pumpou, která čerpala vodu z blízké řeky Moravy. Budova vodárny byla rozpoznatelná díky charakteristickému komínu, který dominoval okolí. Voda byla vedena potrubím na nádraží do ocelového vodojemu stojícího na dřevěné konstrukci. (Jaroslav Pleskot-120 let výtopna- lokomotivní depo Veselí nad Moravou, 2005, str. 9)
1888 Vypracovány plány vodárny pro státní dráhu
1890 František Plánka, topič při státní dráze ve Veselí (syn Ignáce Planky ze Starého Města)
manželka Anna (dcera Petra Filípka), syn Antonín (*1890)
1896 František Mach (*1867), pekař ze Bzence, manželka Valburga (*1877, dcera Fr. Plánky, odd. 1895), dcera Marie (*1896)
1900 František Plánka (*1845), strojník, manželka Anna
1901 Mikuláš Procházka (*1875, syn Ignáce P. krejčov. mistra), zámečník ve Vídni, manželka Rozárie (*1874, dcera Fr. Plánky, oddaní 1901)
dcera Ludmila (*1901, oddaná 1923 s Janem Bergrem)
1903 František Nizner (*1874), manželka Marie (*1873, Křenková ze Znorov, oddaní 1903)
dcera Anna (*1904, oddaná 1940 se Stanislavem Žlebským), syn František (*1908 +1932), 2 kozy
1921 Nové č. 98, František Nizner (*1874 +1953), dráha, manželka Marie (*1873 +1954)
1930 Jindřich Skalický (*1901), elektrotechnik, manželka Anna (*1906, rozená Ryšavá)
syn Jaromír (*1924), Stanislav (*1930)
1958 Jindřich Skalický (*1901), elektrotechnik, manželka Anna (*1906), Stanislav Skalický (*1930), manželka Věra (*1936, roz. Hajná), syn Miroslav (*1956), Vladimír (*1960)
2012 Zdeněk a Dana Studničkovi
Plán vodárny z roku 1888. Na plánu je zobrazena budova čerpadla (pumpenhaus), židovský hřbitov (friedhof), ale u silnice do Hradiště také mýtný domek (mauthaus)
Jindřich Skalický se sumcem
1939 Ludvík Žák (*1905), učitel, manželka Blažena (*1911), dcera Josefa Šantrůčka
1945 Aloisie Drábková (*1881)
Ludvík Žák (*1905), učitel, manželka Blažena (*1911 +2008, roz. Šantrůčková)
syn Lubomír (*1935)
dcera Jarmila (*1941)
Ludvík Žák se narodil roku 1905 v Senticích. V roce 1928 začal učit nejdříve v Zarazicích a později ve Veselí nad Moravou. Zde se také roku 1934 oženil s Blaženou, dcerou železničního úředníka Josefa Šantrůčka. Se svým tchánem sdílel lásku ke včelám a k včelaření, a k této úctyhodné činnosti vedl také své žáky. Vedle dalších aktivit je důležitá taky jeho práce fotografická, kdy nafotil množství velmi zajímavých událostí a míst z našeho města.
Dům si nechal postavil pan učitel Ludvík Žák v místech kde se původně nacházelo jedno z ramen Moravy