ŘEHOLNICE Z MILOKOŠTĚ

S. Pazzis – Františka Váverková ​​​​​​​

Narozena 25.9.1893 v domě č. 12 v Milokošti, v rodině domkáře Jana Váverky a jeho manželky Alžběty. Ještě když byla Františka malá zemřela jí matka a její otec si vzal druhou manželku. Roku 1913 vstoupila Františka do kláštera Milosrdných sester sv. Kříže v Choryni a roku 1917 složila sliby. Působila na těchto místech: Moravská Ostrava, Jemnice, Uherské Hradiště, Březolupy, Karlovy Vary. Působila jako vrátná, ošetřovatelka, v Jemnici a Karlových Varech byla představenou. Zemřela 7.1.1950 v Karlových Varech. Byla po nejprve pohřbena v Kroměříži, později byly její ostatky přeneseny do Choryně.

Františka Váverková se svojí matkou Alžbětou a malým bratříčkem Janem

Jan Váverka s druhou manželkou Kateřinou. Františka stojí za svojí macechou

17. ledna 1916 poslal Jan sestře Františce do Ostravy pohlednici se svojí fotkou

Sestra Pazzis byla představenou sester sv. Kříže v Jemnici a Karlových Varech

​​​​​​​

S. Leandra – Ludmila Endrychová

​​​​​​​Narozena 17. června 1898 v Milokošti č. 4 (otec pracoval v cukrovaru u Mayů). Po ukončení školy zůstala doma u rodičů, odkud posléze vstupuje do kláštera v Choryni. Jako kandidátka se osvědčila ve službě u u starých a nemocných lidí v Holešově. Řeholní sliby složila 30. dubna 1928, přijala řeholní jméno Leandra. Po sv. profesi byla poslána do Zábřehu, pak do Ostravy, kde pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka, nakonec do kněžského domova v Senohradech, kde s velkou obětavostí ošetřovala přestárlé a nemocné kněze. V roce 1960 přišla do Choryně, kde už nemocná vypomáhala při různých pracích a zde 25. dubna 1985 zemřela.

​​​​​​​

S. Fausta – Růžena Horáková

​​​​​​​Narozena 25. srpna 1912 v Milokošti č. 37. Pro cestu Kristovu se rozhodla v jednadvaceti letech, kdy odešla do kláštera v Kroměříži. Jako kandidátka pomáhala při ošetřování nemocných v nemocnici v Moravské Ostravě. Řeholní sliby složila 17. srpna 1936, přijala řeholní jméno Fausta a po sv. profesi si doplnila kvalifikaci a působila jako ošetřovatelka v nemocnici v Kroměříži, v Novém Městě na Moravě, v Zábřehu. Když vlivem nepříznivých politických poměrů musely sestry nemocnice opustit, odešla do domova důchodců v Albrechticích a pak do Radkové Lhoty. V roce 1960 přichází jako nemocná do Choryně a po pětiletém pobytu odchází do Bílé Vody na polských hranicích. Rok před smrtí se vrací do Choryně, kde 8. června 1994 zemřela a je i zde pohřbena.

​​​​​​​

S. Věnceslava – Marie Jochová

​​​​​​​Narozena 24. prosince 1913 v Milokošti č. 8. V osmnácti letech se rozhodla pro řeholní život, odchází do choryňského kláštera. Jako kandidátka vystudovala na učitelku mateřských škol. Řeholní sliby složila 22. 3. 1937. Po sv. profesi odešla do mateřské školy v Divákách, vypomáhala nějakou dobu i při ošetřování nemocných v nemocnici v Novém Městě na Moravě. Po válce se vrátila ke své činnosti u dětí. Působila v Holešově, Radošově u Karlových Varů, v Chebu a v sirotčinci v Lukově. Posledních dvacet let byla jejím domovem Choryně, kde také 7. listopadu 1994 zemřela.

Marie Jochová (1913-1994)

​​​​​​​

S. Anděla – Antonie Trachtulcová

​​​​​​​Narozená 6. května 1919 v Milokošti č. 6. V šestnácti letech byla přijata za čekatelku do Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně. Řeholní sliby složila 15. srpna 1937. Vystřídala celou řadu působišť – Brno, Velehrad, Diváky, Prostějov, Mariánské Lázně, Žilina, Skalička u Hranic, Litoměřice, Broumov, Bílá Voda. Pracovala vždy u postižených dětí nebo v kuchyni. Naposledy žila na Velehradě.

​​​​​​​

S. Irena – Marie Kočišová

​​​​​​​Narozená 29. června 1922 v Milokošti č. 26. Její rozhodnutí vstoupit do kláštera uspíšil příklad řeholních sester sv. Vincence ve Strážnici, kam chodila na hodiny šití. V patnácti letech byla přijata jako kandidátka Milosrdných sester sv. Kříže. Studovala na učitelském ústavu v Olomouci-Řepčíně, v roce 1942 složila úspěšně maturitu, ale zdravotní stav jí dovolil nastoupit do noviciátu až po třech letech. Svaté sliby složila 6. ledna 1948. Nadějnou dráhu učitelky v Napajedlích zkřížily politické změny po únoru 1948, kdy nastoupila jako výpomoc v provinčním domě v Kroměříži, odkud byla s ostatními sestrami odsunuta do internačního kláštera v Bohosudově, od října 1951 přešla do kláštera v Brumově. Do charitního domova v Choryni přišla v dubnu 1965, Choryni věnovala mnoho ze své poezie. Pět let působila ve službách arcibiskupské kurie v Olomouci, tři roky byla sekretářkou arcibiskupa Msgre. ThDr. Františka Vaňáka. V březnu 1994 přišla jako důchodkyně do provinčního domu v Kroměříži, kde 7. srpna 2006 zemřela. ​​​​​​​

​​​​​​​

Rodiče Marie Kočišové a její bratr Jan

Kaple DUCHA SVATÉHO


Ó, jak jsi zkrásnělo,

místečko našich dětských dovádění

na Dražkách, mezi školou – hřbitovem!

Jak jsi zposvátnělo

kaplí k cti DUCHA SVATÉHO,

tím svatostánkem s živým Pánem,

jenž toto místo v místo svaté mění,

přijímá živého i mrtvého,

s láskou zde očekává každého...


Kéž žehná Bůh

všem, kteří pochopili

to, co jim vnukl SVATÝ DUCH:

zřídit kapli k pohřebním obřadům.


Překrásným místem se stal Boží dům

zásluhou dělníků, kteří jej budovali,

zásluhou umělců, kteří jej zkrášlovali,

zásluhou občanů, kteří naň přispívali,

​​​​​​​



zásluhou těch, kteří se modlívali,

aby se toto dílo podařilo,

aby i v Milokošti bydlil Pán

v bílé Hostii utajený,

by k němu měli blízko muži, ženy,

by v jeho blízkosti vyrůstaly i děti.


Od nás tam též mnohá myšlenka letí,

i když je tomu víc než půlstoletí,

co jsem svůj rodný domov opustila.

V lásce a v modlitbách jsem také pro vás žila,

Milokošťané, moji rodáci.


Ještě se modlím s vroucností

o mši s nedělní platností!



Sestra M. Irena Kočišová,

sestra s. Kříže

S. Bohumila – Marie Bočková

​​​​​​​Narozena 10. června 1924 v Milokošti. V Uherském Ostrohu navštěvovala měšťanskou školu. V choryňském klášteře vstoupila do řádu sester sv. Kříže, jako kandidátka studovala v Napajedlích. Řeholní sliby složila 25. února 1946 v Kroměříži, přijala řeholní jméno Bohumila. Působila v Choryni, ve Štípě, v Olomouci. Naposledy žila v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži.



​​​​​​​Vladimír Groš