RODINNÉ DIVADLO

Je těžké hodnotit tu dobu, co jsme prožívali – nálety, přesuny tanků a auta s vojáky, motorky zvané sajdkáry – to po silnici. Houkání sirén a úkryty ve školních sklepech – škola byla v bývalém klášteře a klenbové sklepy tam byly jak ve scifi filmech, že jsme se tam jako děcka báli. Taky se při náletech na dráhu před dům babičky vždycky vyvezly vlaky z nádraží, pokud tam byly s vojáky, ať už s těmi co jeli na frontu nebo zpět s raněnými. Jednou jsme na jeden vlak s německými vojáky se sestřenicí Vlastou vystrčily holý zadek – samozřejmě jsme dostaly výprask a pořádné ponaučení.

V tu dobu u nás v domě bydlely v podnájmu dvě rodiny, obě měli kluky, jeden byl Luboš o rok starší než já, druhý Laďa, ten byl zase mladší o dva roky. Tak jsme si hrávali a vymýšleli různé kratochvíle. Hráli jsme si na cirkus a taky loutkové divadlo pro kamarády. A z toho vznikl nápad našich rodičů, abychom hráli divadlo. Pan Řičica, otec Ladě, sehnal divadelní knihy s rolemi, naše maminka nám šila kostýmy, dělala režisérku a všechno nás učila, tatínek maloval kulisy a vše co k tomu bylo potřeba, prostě všichni v domě byli zapojeni.

Úspěch byl vždy ohromující. Tenkrát skoro nic takového neexistovalo – veškeré spolky byly zakázané. Ale měli jsme zázemí - otec mojí kamarádky a spolužačky, taky s námi hrávala, byl vrchním strážmistrem u četníků. Jestli znáte seriál Četnické humoresky, tak přesně tak vypadal. Vidím ho dodnes v tom oblečení. Ale nemyslete, že to naše divadlo bylo jen takové lelkování. Maminka při tom našem vyučování rolí buď žehlila nebo něco šila a podobně. A my jsme zase pletli z lykocelu různé pruhy, ze kterých se šily ve výrobně ve Veselí všelijaké tašky od kabelek až po nákupní tašky a nevím co ještě všechno. Samozřejmě jsme nějakou tu korunu za to i dostali.

Popisovat samotné jeviště a hlediště je těžké, ale myslím, že obojí bylo perfektní. Prostě malé divadélko. Hrálo se v průjezdě našeho domu. Jeviště bylo u vrat do dvora a mělo všechno, co má správné jeviště mít, to je kulisy – ty byly po stranách i vzadu ručně malované tatínkem. Vepředu byla rozhrnovací opona – tu maminka ušila z babiččiných přehozů na postele. Byla červená se zlatým lemováním. A hlediště bylo seskládáno od nejnižších lavic pro malé diváky až po nejvyšší pro dospělé. Sedělo se na fošnách, a ty byly na různých plechovkách od barvy nebo bednách a židlích, jak se co našlo. Měli jsme i převlékárnu. Ta byla v dílně. I lístky jsme vydávali – šicím strojem se prošily papíry, a ty šly odtrhávat, no jako pravé vstupenky. Vždycky bylo narváno, i velebný pán nás poctíval svou návštěvou. To byl rok 1943.

(Alena Imrichová, rozená Kuryviálová - Rodinná kniha)

RODINNÉ DIVADLO

Veselí historické

Zůstaňte s námi