SEDLÁČEK

František Sedláček (*1951) vyrůstal v rodině Jana Sedláčka jako třetí ze šesti dětí. Během dospívání patřil František Sedláček mezi zakládající členy souboru lidových písní a tanců Radošov. Po absolvování střední všeobecně vzdělávací školy se roku 1970 přihlásil ke studiu do kněžského semináře v Litoměřicích. Roku 1974 byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm se stal Přerov, potom Tatenice, Moravská Třebová a Vsetín. Protože pomáhal s distribucí Charty 77, byl pod dozorem StB. Od roku 1998 působil jako představený kněžského semináře v Olomouci a od roku 2005 spravuje poutní místo a kostel Narození Panny Marie ve Štípě nedaleko Zlína.

DĚDA SEDLÁČEK

Můj otec byl Jan a jeho tatínek, rovněž Jan, se narodil ve Veselí nad Moravou 29.5.1885. Zda byl něčím vyučen nevím, ale jeho životní náplní bylo, jak se v té době říkalo, kovozemědělství. Pracoval na dráze jako vlakvedoucí a ve volném čase obdělával pole, choval dobytek, tedy malé hospodářství. Plánoval a taky průběžně kupoval další pole, aby někdo z jeho synů mohl svobodně pracovat na vlastních pozemcích. V době „jeho“ kovozemělství obdělával asi 4 hektary půdy. Na stařečka si pamatuji jako na statného muže, který nejezdil na kole. Po práci u dráhy a nakrmení dobytka doma chodil pracovat na pole. Většinou chodil na pole na celý den. Nosil si malou svačinu / většinou chleba se špekem/ a v čutoře vodu. Motyku přes rameno a na slunci vydržel pracovat celý den. V neděli nás vnuky brával s sebou do kostela. Cupitali jsme před stařečkem. Stařeček v kostele chodil zpívat do chrámového sboru. Po kostele nás vzal do nádražní restaurace na zákusek a sodovku. Do kostela vždy chodil slavnostně oblečený v tmavých šatech. V kapse měl na řetízku hodinky. Ty hodinky vždy vytáhl, aby měl přehled, zda přijdeme včas na mši a pak taky na nádraží, zda vlaky dodržují jízdní řád.

BABIČKA

Maminka tatínka se narodila 12.8.1891 ve Veselí nad Moravou v Předměstí, v rodině živnostníka, měla 8 sourozenců. Jmenovala se Marie Čechová, její otec provozoval obecní pálenici alkoholu a byl muzikant. Prarodiče se seznámili ve veselském kostele, sňatek měli v roce 1919. Společně vychovávali 3 syny. Prostřední syn Jan, můj tatínek se narodil 6.3.1923 ve Veselí nad Moravou, v ulici Na Drahách, ve starším domku. V roce 1924 si nechali moji prarodiče postavit na klíč větší dům, šířka domu je 20 metrů. Do tohoto domu se přestěhovali na podzim roku 1924. V domě byly 2 pokoje, velká chodba, jedna kuchyň s kachlovými kamny, velká komora, prádelna a na dvoře chlév pro krávy, koně a vepře. Taky velký kurník byl vedle kůlny na dřevo. Uprostřed dvora se nacházelo velké hnojiště. Voda v domě byla ze studny, čerpání vody zajišťovalo čerpadlo značky Darling. Moje babička Marie Sedláčková asi neměla kromě základní školy jiné vzdělání. Pracovala jenom v domácnosti a na poli. Stařenka byla drobné postavy, tiché povahy, pomáhala mým rodičům s opatrováním 6 dětí, když pracovali na poli.

Do kostela chodila ve veselském kroji. V roce 1958 jsem absolvoval s babičkou pěší túru na horu sv. Antonína do Blatnice na pouť. Pamatuji se, že jsme šli polními cestami, a za cestovní útrapy mně stařenka koupila turecký med a růženec. A jak bylo osvěživá voda ze studánky. Taky jsem byl s babičkou na pouti na Velehradě. V období mé školní docházky mně a sourozencům babička připravovala snídaně. Nejraději jsem měl vajíčko na hniličku. Po snídani jsem ochotně zašel do chléva s litrovým hrníčkem na čerstvě nadojené mléko. Taky jsem občas dostal od babičku 50 haléřů na koupení dvou preclíků. Preclík byla sladká, křupavá a kroucená pochoutka, která se dala koupit v pekárně u Šišperů cestou do školy. Jak bývalo na dědině zvykem, jednou za týden se pekl v pekárně u Hurtíků chleba. Pekárna byla od našeho domu asi 300 metrů. Babička připravila z mouky a kvásku těsto, které po vykynutí dala do tří slaměných ošatek a zakryla utěrkou. To bylo vždy v sobotu dopoledne, pak jsme dvě děti vzaly tři ošatky a zanesly je do pekárny. V podvečer jsme chodily pro upečený chleba. Tu vůni pekárny cítím ještě dnes. Já jsem většinou nesl jeden pecen, bratr nebo sestra dva. Takže já jsem měl možnost vzít pecen do obou rukou a voňavou kůrčičku okousat. Pak jsem vzal od sourozence druhý pecen, aby mohl zase on okousat voňavou kůrčičku. Takže většinou se stalo, že dva pecny byly okousané a pouze jeden zůstal nedotčený. Každou sobotu jsme za donesení chleba z pekárny dostaly pár facek a slíbily jsme, že už to nebudeme okusovat. Ale té vůni čerstvého chleba se nadalo odolat. Tři velké pecny chleba byly na celý týden pro 10 strávníků. A tak i dnes, když kupuji chleba, vybírám vždy prasklý. To totiž z chleba unikne pára a chleba je chutnější. Babička byla hodná, nikdy na nás na vnoučata nepoužila hrubé slovo a ani žádná facka nepadla. Nejvíc mně zarmoutila, když 14.4.1968 zemřela.

OSUDNÝ BLESK

20. června 1957 jsem jel spolu s rodiči a mladším bratrem na veselská luka dělat seno. Pár statných těžkých koní nás dovezl na louky, kde všechno vonělo létem. Koně byli velkým neodmyslitelným pomocníkem, ocasy se oháněli po dotírajících ovádech. Bohužel příroda byla krutá, v bouřce blesk zasáhl koně, kteří zásah nepřežili. Rodiče utrpěli těžké popáleniny od blesku, ze kterých se zotavovali dlouhou dobu. Já a bratr jsme zažili jenom velký šok. Mně samotného tlaková vlna odhodila, můj bratr Fanda, který seděl na sedačce nad předními koly žebřiňáku, zažil velký šok. Kolo mělo od blesku vyštípané a popraskané špice. Otcův bratr Franta nám podal pomocnou ruku. Přijel na výpomoc z vysočiny, kde pracoval u Okresní zemědělské správy jako veterinář. Pomáhal na poli, ručně kosou sekl obilí, svazoval je a skládal do mandelů. V den příjezdu řekl mému otci: Jane, tady máš deset tisíc korun, kup si koně. Ty koně potřebuješ. A jak ti to vrátím? Říká můj otec. Vrátíš, nevrátíš, co na tom záleží, ty jsi v nouzi, ty to víc potřebuješ. A jestli došlo někdy na vrácení dluhu jsem nevěděl. Jenom jsem několikrát slyšel ve vzpomínkách, jak se šlechetně zachoval bratr k bratrovi.

V roce 1957 u nás doma začalo přesvědčování o vstupu do JZD. Do domu docházeli agitátoři, vždy seděli dlouho do noci. Proč sedávali u prázdného stolu jsem pochopil později. U nás bylo zvykem návštěvu pohostit. Buď koláček nebo štamprlka slivovice. Byla to návštěva nezvaná a nechtěná. Dva roky se otec bránil vstupu do společného hospodaření v JZD. Bohužel nátlaku v roku 1959 podlehl. Věřím, že kdyby měl lepší zdraví, tak by vydržel vzdorovat kolektivizaci ještě dlouho. Všechen živý i neživý majetek byl násilně sebrán, a tato zvůle vládnoucí třídy se narovnávala až okolo roku 2000. Pamatuji se, jak poskok režimu přišel odvézt páru koní i s chomouty. A můj otec se ho ptá: A co postroje a chomouty? Kdy je vrátíš, to nebylo ve smlouvě. Dovezu je v pondělí… Ale neřekl, které pondělí ani který rok. Takže k navrácení nikdy nedošlo.

MINISTROVÁNÍ

Ministrování bylo náročné na čas. V tehdejší době se ministranti zúčastňovali jak bohoslužeb v kostele, tak svateb i pohřbů. Svatby, to byla vždy radost a většinou štědrost od svatebních rodičů v podobě cukroví a nějaké peněžní odměny. Vzpomínám si, že jsem jednou dostal odměnu od kostelníka 10 Kč a od svatebního otce papírovou dvaceti pětikorunu /na ní vyobrazen byl Žižka/. To jsem měl velkou radost a samozřejmě se kostelníkovi nepřiznal, že jsem byl zaplacen dvakrát. Já si myslím, že jsem si to zasloužil. No a ministrováni na pohřbech, to chodíval ještě smuteční průvod za doprovodu vesnické kapely, kněze a ministrantů z domu zemřelého. Do kostela na rozloučení se zesnulým v kostele, a pak teprve na hřbitov k uložení zemřelého do hrobu. Nech bylo horko nebo zima, odměna byla stanovena 3-5 Kč. 3 Kč ve všední den, 5 Kč v sobotu. Ruce v zimě mrzly, když jsme museli držet kříž na dlouhé tyči po celou dobu trvání pohřbu. V létě zase bylo v komži velké horko. To jsme vždy utíkali panu faráři cestou ze hřbitova. Panu faráři vlálo smuteční roucho, no nám klukům nestačil. Doběhli jsme ke kostelu do cukrárny ke Kociánům na zmrzlinu. To byla zasloužená odměna. V pozdější době, při vzpomínkách s některými ministrant si nejsem jistý, z čeho jsme měli větší požitek. Zda ze zmrzliny nebo ze zadýchaného pana faráře.

PRÁZDNINY U STRÝČKA

Můj tatínek měl dva bratry, staršího Františka a mladšího Jaroslava. Jaroslav bydlel ve Veselí nad Moravou. Být u strýčka na prázdninách ve stejném městě bylo nezajímavé. Zato druhý strýček byl veterinářem v malebném městečku na vysočině, v Přibyslavě. Do Přibyslavi jsem jel vlakem. Jedenkrát se přesedalo v Brně, to jsem zvládl. Těšíval jsem se na sochu Jana Žižky, a to už jsem věděl, že jsem u cíle. Jan Žižka seděl na koni a asi tam sedí dodnes poblíž přibyslavského nádraží. Výlety do lesa na houby, sbírání malin, koupání v rybníku Doberáku, Nezapomenutelné zážitky. A když mně strýček Franta vzal s sebou na pracovní cestu po okolních dědinkách, byl jsem šťastný, co všechno můžu uvidět. V jednom stavení zkontroloval léčbu krávy, jinde ovečky nebo prasátka. Všude v těch malých chlévech byl pořádek. A jaké bylo moje překvapení, když jsme dojeli na velkostatek, /asi JZD/. Zde byl velkochov dobytka. Vysoká gumová obuv byla nutnosti, můj průvodce byl připraven. Holinky měl v autě. Moc hnoje a kejdy, a jiná cesta do chléva nebyla. Na nohou jsem měl tenisky, ty jsem měl mít připravené do školy do tělesné výchovy. A protože jsem byl zvědavý, jak přichází na svět telátko, tak jsem vzal tenisky do ruky a brodil se močůvkou. Ještě že bylo léto a močůvka nebyla studená, ale o to víc páchla. Nohy jsem měl do půl lýtek od hnoje, ale tenisky byly zachráněné. Řekl jsem ošetřovateli dobytka, že musí lépe kydat a vyvážet hnůj a udržovat pořádek. Ošetřovatel povídá, tomu ty nerozumíš, to nejsou moje krávy a ať se tady třeba utopí. Já jsem tady z donucení. A když se to tobě nelíbí, tak sem nelez a běž počítat peníze do banky.

ZARAZICKÝ STAŘEČEK

Můj stařeček Josef Procházka, se narodil v dědině vedle Veselí nad Moravou, v Zarazicích 3.3.1902. V mé paměti jsem si uchoval stařečkovu urostlou postavu s vlasy prošedivělými a stále zachmuřeným, ba přímo smutným výrazem. Jako malý kluk jsem tomu nerozuměl, proč je pořád smutný. V roce 1924 se oženil, jeho manželka se jmenovala Jenovéfa, rozená Motyčková. Ve spokojeném manželství se jim narodila 12.9. 1925 dcera, moje maminka Marie. Manželé hospodařili asi na 11 hektarech orné půdy a luk. Měli doma páru koní, 4 krávy, 3 jalovice, několik prasat, hodně husí, perličky a slepice. Obdělávali taky malý vinohrad v trati zvané „Lišky“. Na přilehlém svahu pěstovali tabák, který pak doma sušili v sušárně. Vše se zatím dařilo, v roku 1930 očekávali narození druhého dítěte. Při porodu syna Josefa manželka Jenovéfa zemřela. A jak jsem slýchával při návštěvách v Zarazicách, Josefa odkojila jedna paní, která měla narozené dítě. Takže moje maminka neměla vlastní maminku. Stařečkův bratr František bydlel na gruntu ve Vnorovech, měl manželku Marii a 3 děti. Stařečkův bratr se při povodni v roce 1930 utopil v řece Moravě. Tak se stalo že si můj stařeček vzal za manželku svou švagrovou Marii, rozenou Gazárkovou. Spolu vychovávali 5 děti ve věku od 1 do 7 roků. Musím podotknout, že jako malý chlapec jsem tento případ vůbec nevěděl, druhá stařenka se k nám vnoučatům chovala ke všem stejně spravedlivě. Pět sourozenců, byť tři nevlastní spolu vyrůstali ve vzájemném porozumění a vychováváni byli stejným metrem k poslušnosti, práci a ve víře. Dcera Marie / moje maminka/ se vdávala v roce 1948 za Jana Sedláčka, mého tatínka.

PÁD Z TŘEŠNĚ

Jako kluk jsem toužil být úspěšným fotbalistou nebo hokejistou. Osud bohužel rozhodl jinak. Bylo horké léto 16. července 1962 a třešně zrály. Před našim domem ještě bylo třešní dostatek. Třešně se červenaly ve výšce asi 5 metrů. Jak jsem vylezl do koruny stromu si nepamatuji. Vím, že jsem seděl na větvi ve výšce asi 4 metry a pojídal třešně. Pode mnou byl betonový chodník. To co následovalo, bylo prasknutí a ulomení větve a můj pád na chodník. Omdlel jsem. Probral jsem se na několik vteřin, bylo okolo mne několik lidí, seděl jsem na židli. Zjišťoval jsem, kolik je hodin a co se stalo. Zase jsem ztratil vědomí. Za nějakou dobu jsem se probral a v mrákotách slyšel hukot vlaku, který jel nad mostem, pod kterým jela sanitka, kterou jsem byl vezen do nemocnice v Uh. Hradišti. Zase jsem ztratil vědomí. Asi 10 hodin jsem byl v bezvědomí. Pak z vyprávění otce vím, že jsem byl na sále asi 3 hodiny, dostával jsem transfúze krve. Prý srdce přestávalo pracovat, tlak se nedal změřit. Můj stav byl kritický, ztrácel jsem se lékařům pod rukama. Operující lékař MUDr. Němčanský viděl, že levá ledvina je prasklá a plná krve, ale pro záchranu mého života bylo důležitější operaci ukončit a ránu zašít. Nevím, co přispělo k mému oživení. Asi anděl strážný. Když jsem byl po pádu ze stromu v červenci v roce 1962 propuštěn 31.7.1962 do domácího léčení z Uherskohradišťské nemocnice, netrpělivě jsem čekal, až se potkám s kamarády z ulice. Levou ruku jsem měl v sádrovém krunýři, v obličeji ještě modřiny, na břiše stehy po operaci sleziny. Chodil jsem přikrčený a nahrbený, neboť stehy neumožňovaly volný pohyb celého těla. Rekonvalescence probíhala rychle, a tak jsem požádal rodiče, zda už konečně můžu jít za kamarády. Povolení jsem dostal s nařízením, jenom opatrně se hrej, nedělej žádné rychlé pohyby a na žádné stromy nelez. První den jsem skutečně dodržoval doporučení rodičů, hráli jsem šipkovanou, karty a další málo fyzicky náročné hry. Nevím, kterého kamaráda napadlo, dozrávají broskve a meruňky, vím, kde je jich ještě dost a sad není oplocený. Samozřejmě výprava se uskutečnila hned po návrhu. A jdeme na broskve a meruňky. Sady byly asi jeden kilometr vzdálené. Na místo jsme dorazili v pravé poledne s ujištěním, že majitel je jistě na obědě. Kluci vylezli na stromy, já se bál, a tak jsem se jen natahoval a trhal broskve a meruňky za tričko. Najednou někdo zakřičel: hlídač sadu se vrací! Začal nás pronásledovat. Následoval nevídaný úprk do již vzrostlého lánu kukuřice, který byl vzdálený asi půl kilometru. Utíkal jsem, jak jsem nejvíc zvládal a útěk se mně podařil. Po lán kukuřice nás hlídač nedoběhl a do lánu se neodvážil, takže nás nenašel. Několik ukořistěných plodů jsem divokým útěkem vytratil, ale v kapsách ještě pár broskví zůstalo. V partě jsme hodnotili výpravu úspěšně a já jsem si ověřil, že můžu běhat a vydržím i delší běhy.

MLÁCENÍ OBILÍ

Při vzpomínkách na mlácení obilí se mně vybavila ještě vzpomínka na mlácení obilí u nás doma. Koncem šedesátých let, kdy rodiče ještě měli soukromé hospodářství, se obilí z polí sváželo koňským povozem k nám domů do stodoly, která byla součástí našeho stavení. Když bylo všechno obilí pro malé zemědělce na výmlatišti za štrekou vymláceno, byla mlátička převážena k větším sedlákům do jejich bydliště. A zde se uskutečňovalo mlácení. Takových větších sedláků bylo ve Veselí asi 6, a mezi ně patřil i můj otec. Samozřejmě musel otec zajistit obsluhu mlátičky: strojníka, špajzéra, podavače snopů a další pracovníky k obsluze starodávné mlátičky. Taky my děti jsme museli přiložit ruku k dílu a pomáhat s drobnými pracemi. Jakmile se započalo s mlácením, ihned byla celá stodola ponořena do prachu a velkého hřmotu celého zařízení. Mlátička hučela od časného rána do večerních hodin po dva dny. Občas se stalo, že hukot utichl, a to bylo tehdy, když se třeba roztrhl řemen od náhonu nebo strojník musel promazat zařízení nebo vyčistit síta. Když bylo konečně všechno naše obilí vymláceno, mlátička byla přesunu-ta k dalšímu sedlákovi. Po vymlácení nastala opět práce s úklidem balíků slámy na půdu a do druhé stodoly. Plevy byly nafoukány do plevníku, obilí se muselo ještě dosušovat. Když bylo obilí dosušeno, mohlo se uložit do velkých dřevěných nádob / skřichů/. Část obilí zůstávala v pytlích, které jsme pak převáželi do mlýna na mletí mouky a na sešrotování na krmení. Samozřejmě vždy bylo zapotřebí dělníkům nabídnou vydatnou stravu. O zajištění jídla se starala babička, Na svačinu býval kus špeku a domácí chleba, k oběhu vařené maso a omáčka. Na občerstvení byla vždy připravena chlazená voda v čutoře. O naplňování čutory vodou se staraly sestry. Večer po skončení mlácení otec pozval všechny zúčastněné pracovníky do nedaleké hospody na pivo. Dovedu si představit, jak jim čepovaná Jarošovská desítka chutnala.

CIRKUS

Byl horký letní den, prázdniny, ani lísteček se nehýbal, kamarádi někde u vody a já se ploužil doma po dvoře, abych udělal naporučené úkoly a měl možnost uniknout z domu za partou kamarádů. To se psal dvacátý druhý srpen roku 1960. Okolo desáté hodiny jsem dostal volno jít se okoupat na Viťák, to je slepé rameno řeky Moravy, kam jsme se chodili koupat. V jiný všední den bych tak brzy nesměl, ale tento den jsem měl slavit své desáté narozeniny. A abych tam byl dřív, tak jsem tajně sebral maminčino kolo a ujížděl na Viťák. Samozřejmě jsem měl naporučené, u oběda buď včas, bude slavnostnější oběd, po obědě snad nějaká odměna. No, kdo by se netěšil. A tak jsem vyrazil na kole, a co čert nechtěl, na hlavní silnici jsem viděl přijíždět cirkus. Mnoho maringotek, traktory tahaly jednu boudu za druhou, zkrátka do Veselí se blížila pro nás děcka velká sláva. Pěšky šlo několik slonů a barevných koní. No přeci cirkus nemůže být beze mě od začátku. Místo na koupání jsem vyrazil na Bartolomějské náměstí, kde se cirkus zabydloval. Hned po příjezdu jsem uviděl menší maringotku, pojízdný holubník. A když holubník otevřeli, holubi, krásní pávíci s načepýřenými ocasy se vyhrnuli ven. V té době jsem měl velký zájem o zvířata, několik holubů jsem již doma měl, ale jenom takové domácí křížence. Okouněl jsem okolo holubníku a chtěl potají sebrat nějaké mládě nebo alespoň vajíčko. Samozřejmě by z toho byla ostuda, kdyby mě chytili, holoubě by stejně nepřežilo. Můj zájem využil jeden šikovný zřízenec a udělal mně nabídku: pojď nosit lavičky, já ti pak dám páru holoubat. Tak jsem mrskl kolem za maringotku, nosil jednu lavičku za druhou. Pomáhal jsem skládat i uvnitř šapitó, no přeci pávíci za námahu stojí. Hodinky jsem neměl, na věži kostela sice hodiny šly, ale kdo by to sledoval, když výdělek je tak blízko. A když jsem skoro padal únavou, tak jsem dostal od cirkusáka novou vzpruhu. Vzpruhou byla nabídka volňásku na odpolední představení cirkusu příští den. Někde jsem vyhrabal novou sílu, u studny se napil vody a nosil zábrany okolo klecí. A když bylo v podvečer již skoro všechno uděláno, tak jsem hledal cirkusáka, co mně slíbil „výdělek“. Zřízenců tam bylo moc, ale ten můj se nenašel. Tak jsem zaplakal nad výdělkem a šel smutně domů. Na kolo jsem si vzpomněl až daleko od náměstí. Vrátil jsme se, kolo nikde. K domovu jsem se plížil jak spráskaný pes. Holoubata jsem nedostal, volňásek nemám a maminčino kolo taky fuč. Po příchodu domů na slavnostní oběd v podvečerních hodinách bylo skutečně „radostné“ přivítání. Maminka mně nafackovala za ztracené kolo, tatínek seřezal řemenem, se slovním dodatkem: Z tebe ty pacholku nikdy nic nebude, máš domácí vězení a budeš poklízet dobytek, abys nahradil škodu. A přidal mně ještě pár facek.

SEDLÁČEK

Veselí historické

Zůstaňte s námi