STODOLNISKO A ŽŮRKOVO JEZERO

Pokud pocestný cestoval z Veselí do Písku, tak hned na počátku se dostal do části nazvané příhodně „Stodolnisko“. Po obou stranách cesty se zde nacházela souvislá řada dřevěných stodol, patřících veselským měšťanům. Na levé straně stálo vedle sebe 17 stodol, napravo bylo stodol 8. Polnosti, louky  i stodoly patřily k domu a při změně majitele domu, měnil se také vlastník louky i stodoly. Když se podíváme detailně na mapu stabilního katastru z roku 1827, dostaneme zajímavý přehled majitelů. ​​​​​​​

Dřevěné stodoly jsou na mapě označeny vybledlou žlutou barvou s číslem. Jméno majitele je uvedeno na vedlejší zelené ploše

Seno z veselských luk bylo vyhledávané, zájemci si pro něj jezdili z daleka

Foto Ludvík Ehrenhaft

Foto Ladislav Nisner, 1931

Louky poskytovaly kvalitní pastvu

U kolně rodina železničního úředníka Kučery

Žůrkovo jezero, olej Ludvíka Ehrenhafta

Žůrkovo jezero – jedno z krásných přírodních zrcadel veselských luk. Eldorádo veselských bruslařů třicátých let. Rochus Žůrek (*1857 +1920), předměstský radní a sedlák ze Sudomírek, vlastnil u „haťské“ cesty 2 ha luk. Tato část se nacházela na pravé straně při cestě do Moravského Písku a byla často zatopena, a známá pod označením „Žůrkovo jezero“ (vlastní vodní plocha měřila asi 30 arů). Každý rok zde byla nejdřív zamrzlá ledová plocha, a taky zde pro malou hloubku, nehrozilo utonutí. Na Žůrkově jezeře se hrávaly první hokejová utkání ve Veselí. Kolem roku 1960, JZD tuto vodní plochu zasypalo zeminou.

Dům Rochuse Žůrka v Sudomírkách

Vzpomínka na Žůrkovo jezero veselského rodáka MUDr. Jana Klementa:

„Žůrkovo jezero, kontakt s ním nás provázel od nejútlejšího mládí. Pro nás kluky z města to bylo docela blízká atrakce a  určitě se nepletu pokud řeknu, že to byla oblast her výlučně nás z města. Byla to zřejmě pouze terénní prohlubeň zachycující vodu z tání nebo z únorové povodně a doplněna vodou z povodně červnové. Na jaře plná blatouchů a pípotu káčat divokých kačen, krásné pozadí mu tvořila docela mohutná skupina topolů, jež se měnily během roku z holých na zelené a na podzim zlatožluté. Když zmohutněly do korun, byly osekány na štíhlé kmeny s vrcholovou chocholkou a tak se to po léta opakovalo. V létě jezírko opravdu téměř vyschlo a před zimou se opět naplnilo vodou, aby v zimě vytvořilo ledovou plochu určenou k hrám, jak sám vzpomínáš třeba hokej, ale já mám zejména živé vzpomínky na opakované běhání v řadě za sebou po ledě až se vytvořila „koženka“, jak jsme si pojmenovali změnu kvality pevné ledové plochy v lehce popraskanou, jež se při běhu po ní vzdouvala ve vlny a přinášela adrenalin. Často někdo skončil po pás ve vodě. K těm nejodvážnějším jsem však nepatřil. V jezírku byly i ryby. Kolikrát v zimě jsme objevili vysekaný čtvercový otvor a na ledě ležely třeba i 3 zmrzlé ryby.“ ​​​​​​​

Žůrkovo jezero – jedno z krásných přírodních zrcadel veselských luk. Foto Robert Roob

 Žůrkovo jezero (zubař Karel Kučera *1906)

Dnes je bývalý rybníček bez vody

Jezdíme kolem a většina z nás netuší jak zajímavé zařízení se kdysi v těchto místech nacházelo. Jedná se o unikátní zařízení k lovu vodních ptáků, „Kačeník“, nacházející se sice na katastru Moravského Písku, ale zbudovaný a provozovaný veselskou vrchností. Leží na cestě z Veselí do Písku, na pravé straně, kousek za mostem přes odlehčovací rameno Moravy.

Bylo to na počátku 18. století za pánů Želeckých z Počenic, kdy bylo toto zařízení zbudovalo lesníkem Šikutem. O jeho stáří svědčí mohutné duby lemující dodnes malý, dnes vyschlý rybníček. Za správu Kačeníku byli postupně odpovědní tito nadlesní: Šeflín, Pecháček, Jan Aujezdský, Adolf Pohl, Möller, Josef Vojtěch (ve funkci od roku 1912 – 1939) a posledním byl Hejda.

            Umístění kačeníku do tohoto prostoru bylo prozíravé, neboť na veselských loukách vodní ptáci hnízdili ve velkých hejnech. Hnízdily zde zejména kachny březňačky, ostralky, ale i čírky  a divoké husy a morčáci. Obrovské byly podzimní tahy, kdy kromě již zmíněných druhů to byli lžičáci, kachny chocholaté, hoholi, hvízdáci a poláci malí. Hnízdily zde i sluky otavní, volavky popelavé, slípky zelenonohé, čápi, zvláštností nebyli ani říční nebo mořští orli. V bývalých ramenech řeky Moravy i v rybníku Kačeníku byla hojnost ryb všeho druhu. Les louky a pole oživovala srnčí zvěř, zajíci, koroptve, bažanti a křepelky.

            Vlastní Kačeník tvořil téměř čtvercový rybník, hluboký 2 m, o rozloze větší než 1 ha, na jehož hrázi rostly duby a vše bylo obehnáno plotem z rákosí. Rybník je orientován dle světových stran, v jeho rozích směrem na jih a sever vybíhají ramena obloukovitě zahnutá směrem k sobě a zužující se z šířky 5 m do špičky. Tato ramena byla překlenuta jílovými větvemi a sítí, ve špici byl umístěn lovný rukáv, kterým byly při lovu kachny vybírány. Rákosový plot měl v rozích rybníka u lovných kanálů kulisové uspořádání, tak aby pod určitým úhlem bylo možno skrytě pozorovat dění na vodní ploše a volně procházet. Kolem rybníka byla asi 50 m široká louka s udržovanými chodníčky a kolem celého areálu vodní příkop a kanál zajišťující přívod vody do rybníka. Kolem příkopu rostou opět duby a další porost. Celý Kačeník má asi 3 ha. Jediný přístup byl na západní straně branou na odbočce z „Černé cesty“, platil však přísný zákaz vstupu.

            Princip lovu popsal nadlesní Josef Vojtěch. Kachna na volné vodní hladině ví, že liška na břehu jí nemůže ublížit a snaží se ji zapudit, „pronásleduje“ ji, je zvědavá. Nejvhodnější období lovu byl konec října a začátek listopadu (v době tahu kachen), dopoledne mezi 8-9 hodinou a odpoledne mezi 2-3 hodinou. Na rybník byly již od jara vysazeny tzv. volavé kachny, tj. kachny domácí a divoké se zalomenými nebo zastřiženými křídly, kterým se sypalo krmení v blízkosti lovných kanálů, kde se ony pak převážně zdržovaly a za nimi pluly i kachny, které sem zapadly na tahu. Kachny mají dobrý sluch i čich, proto museli lovci sledovat směr větru – musel vždy vát od kachen. Jako „liška“ se používal malý rezatý chundelatý psík s delší oháňkou. Při lovu museli být dva lovci. Jeden vedl psíka, druhý musel být připraven projít včas mezi kulisami k vodě a „zaskočit“ kachny v kanále. Dva další pomocníci vybírali kachny z lovného rukávu. Lov začínal tak, že vedoucí lovu zjistil otvorem v rákosové stěně ve které části se kachny zdržují a zvolil nejvhodnější lovný kanál, kam se potom ostatní lovci „přišoulali“. Otvorem v rákosovém plotě, asi v polovině rybníka, vpustil pomocník psíka k rybníku, ten vyrušil kachny z klidu, proběhl po břehu ke kulisám u lovného kanálu a vracel se zpět za pánem pro kousek masa. Odpočívající kachny zpozorní, rozčileně se ozývají a nedůvěřivě směřují za „liškou“, tedy k lovišti. Psík, který nesměl být před lovem krmen, čeká netrpělivě, až mu pán opět hodí kousek masa průchodem mezi 1. a 2. kulisou na břehu rybníka. Tak psík probíhal kulisami pro maso, vždy dál a dál do tunelu z větví a sítě nad lovným kanálem. Kachny hnány pudem jej pronásledovaly. Kulis bylo 5 a když psík probíhal tou poslední, byly již kachny zpravidla tak daleko v lovném kanálu, že je bylo možno „zaskočit“, tj. ukázat se na břehu a pomalu postupovat za nimi. Kachny vzlétly, byly však sítí sraženy zpět na hladinu a pokračovaly tedy po vodě do úžícího se kanálu a lovného rukávu, kde je pomocníci vybírali. Vzácné druhy, kachny okroužkované a volavé kachny, byly pouštěny na svobodu, ostatní usmrcovány tzv. „přes palec“ – zlomením vazu a vkládány do košů po 50 kusech, koše pak počítány a odesílány do hotelů po celém mocnářství. Při jednom podzimním lovu byl chycen kačer březňačky, kroužkovaný 20. června téhož roku v Moskvě. Někdy byly kachny do hotelů odesílány i živé. Pan Holas (*1902) z Moravského Písku vyprávěl, že někdy si panstvo nechalo přivézt živé kachny na louku, střelci seděli na kočárech a hajný pouštěl kachny jak na střelnici – panstvo lovilo. Posledního morčáka velkého zastřelil v lese Olší císař Karel Habsburský – Lotrinský v roce 1917.

            Dle vzpomínek revírníka Aujezdského se tenkrát lovívalo 10 – 15 tisíc kachen ročně, odchyt ale kolísal až na 1000 kusů, v roce 1912 to bylo opět 10 tisíc kusů, v roce 1913 pouze 3000 kusů, v roce 1939 asi 1000 kusů kachen. Lovy probíhaly až do roku 1944, to za účasti důstojníků německého vermachtu, SS a gestapa i německé státní správy. Po celou dobu své existence zajišťoval Kačeník jistý zdroj příjmů svým majitelům s minimálními náklady a díky vlivným hostům zvaných na lovy i určitou společenskou prestiž. Pravdou je, že při každé větší povodni bylo zařízení poničeno a již od roku 1912 bylo udržováno pouze díky zanícení lesních a jednotlivců i přímluvám u pana hraběte. Ředitel statku Bedřich Kunz chtěl „Kačeňák“ zrušit jako nerentabilní. Odlehčovací kanál vybudovaný v letech 1931-1941 prakticky odvodnil bývalá moravní ramena i Kačeník.

(Informace z publikace o Moravském Písku, Josefa Holase)

Kačeník (z mapy stabilního katastru 1827)

1. rybník, 2. zahnutý lovný kanál, 3. volně odnímatelný rukávník, 4. rákosové kulisy, 5. výběh pro psa

Mohutný dub z „Kačeníku“ (únor 2013)