Úzkokolejka

Druhá polovina 19. století znamenala prudký rozmach cukrovarnictví. Pěstování cukrové řepy se  stalo výhodným artiklem. Velký počet nových cukrovarů byl patrný také v okolí  Veselí nad Moravou. Cukrovary vznikly v Hodoníně, Rohatci, Uherském Ostroze, v Moravském Písku. Úspěch cukrovaru bratří Mayů v Uherském Ostrohu přiměl hraběte Viktora Chorinského roku 1876 ke koupi cukrovaru v Písku. Tento podnik se snažil  zásobovat řepou z vlastního panství, a zde nastal problém s dopravou přes často zaplavované, podmáčené louky mezi Veselím a Pískem. Roku 1879 postavil Chorinský úzkokolejnou trať z Předměstí Veselí k píseckému cukrovaru v délce 6 km. První vozíky byly dřevěné, kovové byly jen kola. Vozy sice jezdily po kolejích, ale jako hnací síly se používal pár tažných volů. Byla to statná a vytrvalá zvířata s velkými rohy, dovážená k nám z Uher. Doprava zvířaty byla levná, protože je chovali ve Dvoře a bylo zajištěno jejich využití i mimo řepnou sezonu. Úzkokolejná trať se budovala po etapách. První část trati se stavěla z Dolních luk, přes Bukovou, do Moravského Písku, do cukrovaru. Na Sirkové byla cihelna, kde se zpracovávalo vápno na bílé cihly. Ty se také přepravovaly po úzkokolejce. V druhé etapě byla trať prodloužena až do Veselí nad Moravou.

Po dvou letech animálního provozu byla tato dráha přeměněna na parní pohon. První parní lokomotivu zakoupil hrabě Chorinský ve Vídni a jejím prvním strojvůdcem byl Antonín Leitgeb (*1854). Ten se vyučil v továrně na parní lokomotivy ve Floridsdorfu. Rodina Leitgebova se stala nejdůležitější rodinou v historii úzkokolejky (6 strojvůdců). Úzkokolejka dopravovala do Písku cukrovku, a zpět vozila řepné řízky pro dobytek a melasu, ze které v objektu tzv. „Salajky“ na Benátkách vyráběla potaš (uhličitan draselný, aneb salajku). Roku 1882 hrabě Chorinský cukrovar v Písku prodal Rudolfu Auspitzovi, úspěšnému majiteli rohateckého cukrovaru. Zároveň Auspitzovi také pronajal velkostatek ve Veselí. Roku 1911 postavila vídeňská firma Teudloff & Dittrich v zámeckém parku pro úzkokolejku nový železný most přes Moravu, který zde stojí do dnešních dnů. V roce 1917 byla zbudována druhá část úzkokolejné železnice z Veselí do hospodářského dvora Tasov, dlouhá 8,64 km. Celková délka tratě tak dosáhla téměř 15 km. Na váhu do Tasova, kde se nacházely tři koleje, se vozila řepa z Tasova, Hroznové Lhoty, Kuželova, Hrubé Vrbky, Malé Vrbky a z Kněžduba. Mezi Tasovem a Veselím byly dvě místa kde se dalo cukrovku nakládat, zastávka Radošov a Rybník. V těchto místech se nacházela druhá kolej s výhybkami. Hlavní sběrné místo ve Veselí bylo na Láně (dnes sídliště Lány). Zde se nacházelo velké překladiště řepy, tři koleje s výhybkami, jámy na výpresky, vozová váha,  a byl zde také strážný domek v němž bydlel Antonín Jakoubek (později František Válek), který obsluhoval závory. Sem se v řepnou sezonu vozila řepa z Veselí, Zarazic, Vnorov, Lideřovic, Kozojidek, Milokoště a Žeravin. Málo se ví o tom, že vagony i lokomotivy úzkokolejky se také podílely na výstavbě odlehčovacího  a tzv. Baťova kanálu. Podle vzpomínek Viktora Leitgeba, převážely vagony úzkokolejky hlínu z budovaných kanálu na nově budovanou silnici směrem na Moravský Písek.

Dráha byla zbudována na poměrně vysokých náspech, které jsou místy zřetelné ještě dnes. Rozchod dráhy byl 790 mm, průjezdný profil 3 m, tj. po 1,50 m na obě strany od osy dráhy. Výška kolejnice 65 mm, délka 6 m, v každém kolejnicovém páru bylo po 9 pražcích. Minimální poloměr oblouku 30 m. Největší povolená rychlost byla stanovena na 21 km/hod. s výhradou, že na přejezdech směla činiti jen 10 km/hod.

Lokomotivy byly 4. Nejmenší se jmenovala „Tom Pouce“ (podle populárního cirkusového trpaslíka) o rozvoru 990 mm, prázdná vážila 3,8 tuny, otopná plocha byla 13,82m², výkon 12 HP. Podle vzpomínek vdovy strojvůdce Viktora Leitgeba věnoval hrabě Bedřich Chorinský tuto lokomotivu na počátku II. světové války, po obsazení Československa do sběru barevných kovů (Joachymstal, 1972). Další dvě lokomotivy o výkonu 30 HP, byly označeny U 2301 a U 2302, každá vážila 7,2 tuny. Lokomotiva těžšího typu U 2303 vážila 9,2 tuny. Lokomotivy měly vpředu i vzadu po jednom obloukovém nárazníku, opatřeny byly dvěma injektory, úplnou kotelní armaturou a pákovou brzdou. Topeniště bylo z mědí.

Nákladních dvouosých vozů otevřených bylo 71, z toho 11 s brzdou (stav v roce 1940), 4 otevřené vozy čtyřosé, 2 dvouosé služební vozy. V majetku úzkokolejky dále byla drezína lavicová, 8 místná s benzinovým motorem, 2 drezíny s ručním pohonem, 1 traťmistrovské šlapací kolo a 4 pracovní vozíky. Dvouosý vůz vážil 1,3-1,7 tuny a uvezl 4 tuny, čtyřosý vůz vážil 3,6 tuny a uvezl 8 tuny řepy.

Technické zázemí měla dráha v těsné blízkosti zámku, kde se nejdříve nacházela výtopna s depem. Později se výtopna depo a dílny přestěhovaly do prostoru zvaného „Salajka“ kde se taky nacházelo 5 odstavných kolejí k deponování vagonů. V tomto areálu byla také výtečně vybavená zámečnická dílna a stolárna. Pod vedením zkušených mistrů se v těchto dílnách vyučilo množství budoucích strojvůdců (Jan Opravil, Ladislav Nisner, Josef Mikéska). Na Salajce byla zkonstruována také oblíbená benzinová osmimístná lavicová dresina, jak vzpomíná tehdejší učeň Josef Mikéska.

Přímo před jižním křídlem zámku končila slepá kolej pod zámeckým balkonem, odkud vyjížděli tři osobní vagony vozící hraběcí rodinu, případně hosty zámku na nádraží do Písku, kde přestupovali do rychlíku do Vídně po severní dráze císaře Ferdinanda. S této slepé koleje odjíždělo panstvo také na hojně pořádané hony, či k blízkosti unikátního „kačeňáku“. Honební společnost s jejími psy jela v salonních vozech, náhončí se museli spokojit s jediným služebním vozem. Pokud jel hrabě sám na kachny, rád používal ručně poháněnou dresinu, obsluhovanou zaměstnancem dráhy. Pod balkonem zámku se také odehrála závěrečná scéna prvního československého zvukového filmu Tonka Šibenice. Vedle slavné slovinské filmové hvězdy Ity Riny (vlastním jménem Ida Kravanja), zde hraje také veselan z domku od Lapače č. 147, Josef Frolek, ale hlavně „Tom Pouce“ se strojvůdcem Antonínem Leitgebem, jeho synem Viktorem a s Vladimírem Václavkem, všechno legendární mužové hraběcí úzkokolejky. Krásná je scéna kdy vláček přejíždí most v parku a na pozadí je kostel Andělů strážných. Úzkokolejka si bohužel vybrala také své oběti. Stalo se to 19. listopadu 1944, kdy z polí od Tasova vezl vláček řepu do cukrovaru a v důsledku leteckého náletu explodoval kotel parního stroje lokomotivy a připravil o život trojčlennou osádku, strojvůdce Jaroslava Kettlera (36 let) a dva mladé učně, Miroslava Zrůnu (18 let) z Veselí, a Františka Tomka (16 let) ze Zarazic.

Úzkokolejka hraběte Chorinského fungovala do konce roku 1944. O závěrečnou etapu historie dráhy se postarala ustupující německá armáda v dubnu 1945, kdy poničila všechny tři železné mosty úzkokolejky. Škoda je především unikátního zdvižného mostu na Baťově kanálu. Tento most se zvedal o 2,5 m tak, aby mohla pod mostem projet loď s lignitem do Otrokovic.

K definitivní likvidaci úzkokolejky došlo odprodejem veškerého inventáře, včetně 5 lokomotiv a 36 km kolejnic, ke kterému došlo 1. listopadu 1946. Fond národní obnovy veškeré zařízení prodal firmě Ing. Bohuslava Krýsy v Ostravě za Kčs 356.500,-. Úzkokolejka hraběte Chorinské-ho byla v provozu 65 let.

Cukrovar ve Bzenci - Moravském Písku, cíl úzkokolejky

S vybudováním Baťova kanálu bylo třeba zbudovat specielní zvedací zařízení, umožňující průjezd lodí.

Trať úzkokolejky z prostoru Na láně (vlevo nahoře), přes část Předměstí, kolem nádraží, hřbitova  dál směrem k Tasovu

V prostoru Na láně se úzkokolejka větvila do tří kolejí. V tomto místě probíhala nakládka cukrovky. Až do roku 1917 zde trať úzkokolejky končila

Od roku 1917 byla trať prodloužena až do Tasova. Koleje úzkokolejky vedly poměrně složitě kolem nádraží k firmě Beer a Žádník, kde se ostře zatáčela k podjezdu železniční trati. Tento podjezd, který má dnes funkci podchodu, je jednou z mála dochovaných památek na úzokolejku. Na plánu vpravo vidíme zakreslený silniční podjezd směrem k Blatnici, který byl postaven roku 1936

Koleje úzkokolejky vedly kolem nádraží. Na snímku vlevo vidíme v pozadí Dvůr, na snímku vpravo třídu Národních Mučedníků

Vladimír Groš