Vlasta Pohlová (roz. Minaříková *1889 +1961)
Mezi osobnosti kulturního a společenského života v našem městě nepatřili pouze muži. Příkladem výrazné ženské osobnosti je zpěvačka, klavíristka a hudební pedagožka, Vlasta Pohlová.
Vlasta Pohlová (*1889 v Uh. Ostrohu), byla dcerou Josefa Minaříka, městského tajemníka v Uh. Ostrohu. Tato absolventka oboru klavír a zpěv na konzervatoři v Praze, již v průběhu studia zpívala jako sboristka v Národním divadle, například v Prodané nevěstě. Ve Veselí nad Moravou se seznámila s Gustavem Pohlem (*1880), se kterým se v dubnu 1914 zasnoubila. Na podzim téhož roku byla naplánována svatba, k níž však pro vypuknutí I. světové války již nedošlo. Gustav Pohl padl do ruského zajetí, později vstoupil do čs. legií, a tak k svatbě došlo až 6 let po zásnubách. Mezi tím se ale Vlasta Minaříková výrazně podílela na kulturním životě ve Veselí. Vyučovala zpěv a hru na piano, doprovázela vlastní hrou své žáky na různých koncertech.
Gustav Pohl po návratu do Veselí, zpíval v chrámovém sboru, byl předsedou Pěveckého a hudebního spolku. Se svými přáteli chodil každou sobotu večer na besedu do hotelu Záložna. Vlasta Pohlová se jednou za 14 dní scházela na dámském dýchánku, který se konával v hotelu Janík. Mezi její kamarádky patřila paní Prokešová, manželka zvěrolékaře, paní Suchá, manželka MUDr. Suchého, učitelka Hejtmánková, manželka lékárníka Kytlicová, paní Hlobilová, manželka MUDr. Hlobila aj. Mezi společné přátele manželů Pohlových kromě uvedených ještě patřili tito: ředitel školy Herman, učitel Josef Hanák, děkan Jan Jančík, továrník František Žádník, malíř Lejček, důchodní ze zámku Jelínek, účetní a muzikant Poula, stavitel Caletka, ředitel hudební školy Kmoníček, flétnista Chmelař a ředitel školy Němeček.
Luhačovice 1912. Zleva sedí Terezie Vaňková, zprava sedí její sestra Arnoštka, obě rozené Minaříkové. Zleva stojí jejich neteř Vlasta Minaříková. Tyto tři ženy byly narozené v Uh. Ostrohu a bydlely ve Veselí nad Moravou. Terezie Vaňková bydlela v ulici Komenské č. 690.
Prostřednictvím své tety Arnoštky, manželky nadlesního Adolfa Pohla, se Vlasta seznámila se svým manželem, Gustavem Pohlem (zprava Vlasta, Adolf a Arnoštka)
Zásnuby Vlasty Minaříkové a Gustava Pohla dne 12.4.1914. Na podzim měla být svatba, ale vypukla válka a tak se svatba konala až po šesti letech. Této svatby už se nedožil Gustavův otec Adolf, sedící zprava, který zemřel roku 1918.
Gustav Pohl s manželkou Vlastou a s dcerou Evou
Pozdrav Vlastě Minaříkové posílali i takové osobnosti hudebního světa, jako byl Karel Hoffmeister, klavírista a člen hudebního souboru České trio, skladatel a houslista Josef Suk a violista a koncertní mistr české filharmonie Jiří Herold.
Pianistka Vlasta Pohlová rozená Minaříková
Pozvánky na akce dokumentující aktivity Vlasty Minaříkové
Ze vzpomínek Vlasty Pohlové:
„Nastal rok 1919, který byl již mnohem klidnější a veselejší. Rozvinul se opět společenský život, hrány divadla a byly pořádány koncerty všeho druhu. V květnu pořádali studenti ve Veselí v parku majáles, kterážto slavnost se velmi vydařila. O svatodušních svátcích byla zde velká slovácká slavnost, spojená s poutí u svatého Antoníčka, k níž přijeli i členové nové vlády, ministr obrany Václav Klofáč a též francouzský generál Pellé. Počasí bylo tehdy nádherné. Po stránce hudební jsem při každém koncertě, který se ve Veselí pořádal, byla vyzvána k účinkování. Již v roce 1924, kdy se oslavovalo 100leté jubileum narození Bedřicha Smetany, jsem hrála sólově i doprovázela čísla houslová, zpěvní i komorní ve Veselí“.
Orchestr hudebního spolku ve Veselí v roce 1930. V první řadě sedí zleva Karel Krupička, Jan Procházka, Vlasta Pohlová, Bohumil Němeček. Ve druhé řadě druhý zprava Gustav Pohl, třetí Karel Bařina. Prvním předsedou Pěveckého a hudebního spolku byl Gustav Pohl. Foceno na Sokolovně.
Pedagogové hudební školy ve Veselí nad Moravou, 1953. Vzadu zleva Bartoloměj Všetula, Marta Černá, Jan Svoboda. Zleva sedí Vlasta Pohlová, Václav Plšek a neznámá
Vlasta Pohlová uprostřed svých žaček v bráně do hospodářského dvora (1951). V pozadí vpravo budova Hudební školy
Snímek z výuky v hudební školy, rok 1955
Vlasta Pohlová měla dvě dcery. Zleva stojí Anna, zprava Eva.
Pár vzpomínek z dětství a mládí Anny Pohlové na život ve Veselí.
Ve srovnání s dnešní dobou se žilo za mého mládí velmi skromně. Například jsme neměli v domě koupelnu s tekoucí vodou, veškerou pitnou vodu jsme donášeli ze studny na dvoře. Vody ve studni bylo vždy dostatek, a zpočátku byla společná i pro naše sousedy Tiché. Na zalévání zahrady jsme měli dvě větší betonové nádrže, jednu udělal tatínek ve dvoře před vstupem na zahradu, asi půl metru hlubokou, do které tekla voda betonovým korýtkem ze studny. S pumpováním vody jsme pomáhaly také my děvčata, já s Evou. Druhá nádrž, velká betonová skruž, byla na konci zahrady. Do té musel tatínek vodu ze studny přivážet. Studnu na zimu tatínek zateploval, ohradil ji širokými deskami a přikryl a vystlal hromadou listí z ořechů tak, aby nezamrzla. Voda ze studny byla tvrdá a nebyla moc vhodná na praní ani na mytí vlasů. Na dvoře byly ještě dvě menší nádrže na zachycování dešťové vody, jedna vedle kuchyně a druhá před prádelnou. Když nám maminka myla heřmánkem vlasy, vždy používala tuto dešťovou vodu.
Velké prádlo se pralo jednou měsíčně. Na tuto práci přicházela pradlena Poldynka z Chaloupek a pomáhala jí i naše služka Anka. Poldynka bydlela v malém domku v Chaloupkách, uměla dobře německy, protože sloužila jako mladá v Rakousku. Vodu na praní vozila služka z řeky Moravy, na trakaři. Nabírala ji u jezu, kde bylo mělčina. V prádelně jsme měli velký kotel na vyváření prádla, ten se rovněž používal také na vaření povidel a na zabijačku. Prádlo se pralo ve velkých dřevěných neckách na dvou valchách a sušilo se na dvoře na šňůrách, které se podpíraly vysokými tyčemi. Mýdlo jsme si doma vařili sami. Začali jsme ho vařit za války, kdy byl velký nedostatek všeho, a potom ještě i po válce až do padesátých let. Jako surovinu na vaření mýdla sbírala maminka všechen tuk z kuchyně, např. slévala tuk po smažení apod. Tatínek koupil v lékárně potaš (uhličitan draselný) a ještě nějaký prostředek, a to vše se vařilo ve zvláštním velkém hrnci. Uvařené mýdlo se nalilo do velkého plechu a po ztuhnutí ho tatínek nařezal na kostky.
Tatínek s oblibou svačíval krajíc chleba a k tomu si louskal ořechy, kterých bylo vždy dost. Měli jsme celkem tři ořešáky, dva ve dvoře a třetí na konci zahrady v malinách, ten měl ale malé plody. Z každého stromu jsme nasbírali pytel a na zimu uložili do komory. Tatínek v létě vstával velmi brzo, už kolem páté hodiny, kdy my jsme ještě spaly, a pracoval na zahradě. Potom, až jsme vstaly i my, přišel za námi do domu a snídali jsme všichni společně.
Chleba jsme mívali domácí. Připravovali jsme těsto doma a pekli v pekárně. Těsto se zadělávalo ve dřevěném škopku. Všechny suroviny do něj připravila kmotřenka Arnoštka a služka Anka je zamíchala a uhnětla těsto, které se nechalo vykynout na pletené ošatce. Potom ho tatínek zanesl do pekárny vedle přes jedno k Neoralům. Většinou tam na něj počkal, poseděl a povykládal si s panem Neoralem, a domů se vracel s upečeným chlebem. Za války, kdy byl nedostatek uhlí, jsme u Neoralů pékávali i buchty. V pátek jsme mívali půst, bezmasý den. Stařenka Arnoštka nám vařívala jídlo, které nazývala „ušubraný regiment“. Byly to noky s povidlovou omáčkou, posypané mákem a cukrem.
Na dvoře jsme měli několik hospodářských místností. První od domu byla udírna, vedle ní byla místnost na uhlí a dřevo. Dále následovala slepičárna, ve které chovala Arnoštka slepice, po její smrti zde byl sklad různého nářadí. Poslední místnost, s jedním oknem do dvora a druhým do zahrady, byla prádelna. Pod prádelnou se ještě nacházel menší sklep na uskladnění brambor, které jsme kupovali od sedláků. Mouku jsme taky kupovali ve velkém, ta byla uskladněna v komoře v truhle, tzv. múčnici, rozdělené přepážkou, protože mouky byly dva druhy.
Každý rok jsme dělali zabijačku, prase jsme kupovali už vykrmené, zabíjel nám ho řezník Hostýnek. Řezník dostal o přestávce bábovku a kávu, vše připravovala Arnoštka. Arnoštka také vždy uvařila dva kotle zabíjačkové polévky, jeden pro nás, druhý rozdala chudým, kteří si chodili s konvičkou. Řezník nám také dělal klobásky.
Tatínek měl malou sbírku svých starých zbraní, které měl vystaveny v pokoji na stěně vedle dveří do ložnice, na zeleném plátně. Vlastnil dvě lovecké pušky po svém otci Adolfovi, nadlesním u hraběte Chorinského, a také jako aktivní voják měl své osobní vojenské zbraně. Vystavena zde byla lovecká puška jednohlavňová, jedna dvouhlavňová, dvě pistole, důstojnická šavle a vojenská dýka. Bohužel se tyto zbraně doma nezachovaly. Ke konci války, když se blížila fronta, předvolal tatínka velitel četnické stanice ve Veselí a požádal ho, aby zbraně zlikvidoval. Hrozilo totiž nebezpečí, že kdyby je Němci objevili, jejich reakce mohla být nepředvídatelná. Místní lidé o zbraních věděli, při otevřeném okně byly z ulice vidět. Do této doby jsme si toto nebezpečí neuvědomovali, jednalo se přece pouze o staré zbraně, které měl tatínek jako rodinou památku. Po upozornění tatínek nechtěl nic riskovat, zbraně zabalil do plátna a ukryl je ihned v zahradě do křoví, ale následujícího dne mě s nimi poslal na četnickou stanici, kde jsem je odevzdala. Nikdy více jsme je už neviděli. Tatínkovi to bylo velmi líto.
Tatínek během pobytu v ruském zajetí se naučil dobře rusky. Na konci 2. světové války, když přecházela fronta přes Veselí a ruská armáda pronásledovala Němce, šlo několik ruských vojáků zahradami směrem od Chaloupek a v tom uviděli tatínka, tehdy s plnovousem. Lekli se ho, a jeden z nich vykřikl: „Ty pop!“. Tatínek se s nimi dal do řeči, rusky, pozval je do domu. Jeden z vojáků šel s tatínkem do sklepa, kde byla ukryta celá naše rodina, zde mu nalili štamprli slivovice. Voják si na chvíli sedl na schody, pušku opřel o stěnu, pochutnal si na slivovici, ale ihned spěchal za ostatními. Vojáci se nijak nezdržovali, pronásledovali prchající Němce.
V průběhu 2. světové války si všichni tatínkovi bratři vzali německé občanství, i proto, že jejich ženy byly Němky. I tatínek byl za války vyzván německými úřady, aby si vzal německé občanství, avšak on to odmítl s tím, že si vzal Češku, a v jeho rodině se mluví pouze česky. Toto rozhodnutí mu zachránilo později život a i rodina nebyla díky tomu po skončení války vysídlena, tak jak se stalo ostatním Němcům. Jeho dva bratři, Viktor a Mikuláš, oba němečtí vojáci, zahynuli, respektive na konci války byli nezvěstní, Viktorův jediný syn Kurt padl v německé armádě.
Tatínek a maminka měli hodně přátel a podíleli se na kulturním a společenském životě ve Veselí. Na většině kulturních a společenských akcích doprovázela maminka na klavír, tatínek zase chodil do kostela na chór hrávat na flétnu. Spolu chodívali každou sobotu večer na posezení se svými přáteli do hotelu Záložna, kdy byl majitelem pan Václavek. Někdy se tohoto setkání zúčastnil i malíř Joža Uprka. To se vždy na jeho počest vařily lokše, plná mísa, Uprka je měl velmi rád. Hotel se nacházel na konci Veselského korza, na křižovatce před odbočením směrem na Bartolomějské náměstí. Tatínek miloval taroky a chodíval je hrát každé úterý do Záložny. Spolu s ním hrávali dentista Šercl, lékárník Kytlica aj. Když jsme tatínka prosily, aby nás taroky naučil, odmítal s tím, že to není hra pro ženské.
Kamarádky Herma Hrdličková, Vlasta Pohlová a Marie Prokešová
Maminka chodívala na setkání se svými kamarádkami jednou za 14 dní na tzv. „žúr“ (z francouzského jour – den). Tento dámský dýchánek se konával v hotelu Janík. Mezi její kamarádky patřila paní Prokešová, manželka zvěrolékaře, paní Suchá, manželka MUDr. Suchého, učitelka Hejtmanová, manželka lékárníka Kytlicová, paní Hlobilová, manželka MUDr. Hlobila aj. Mezi přátele mých rodičů dále patřili: ředitel školy pan Herman, učitel Hanák, lékárník Kytlica, kanovník a děkan Jančík, zvěrolékař MVDr. Prokeš, továrník a majitel pily Žádník, lékař MUDr. Suchý, malíř František Leiček, důchodní ze zámku Jelínek, účetní a také hudebník Poula, učitelka a hráčka na basu Hejtmánková, stavitel Caletka, ředitel hudební školy Kmoníček, učitel houslí Svoboda, učitel a flétnista Chmelař, jemuž maminka po tatínkově smrti prodala jeho flétnu, lékař MUDr. Hlobil, dentista Šercl, ředitel školy Němeček, který se po celou dobu války ukrýval před Němci. Také k naší stařence Arnoštce Pohlové, která obývala první pokoj vlevo, chodívaly na návštěvu její kamarádky na dámské posezení. Stařenka vždy něco napekla a připravila. Mezi její kamarádky patřila stará paní Janíková, matka majitele hotelu.
Stařenka byla narozená v roce 1850, stejně jako pan president Masaryk. K jeho 80 narozeninám mu stařenka napsala blahopřání, kde uvedla, že i ona je stejný ročník. Přišlo jí poděkování z prezidentské kanceláře, podepsané přímo Masarykem. Stařenka vždy nosila dlouhé šaty až po zem, doma ještě dlouhou černou zástěru. Jezdila každý rok na zotavenou do Luhačovic. Protože měla velmi malý důchod, platíval jí lázně můj tatínek. Měla pěknou černou ozdobnou hůlku s motivem psí hlavy a hadí kůže na rukojeti, tu si brávala sebou pouze na pobyt do lázní do Luhačovic.
Vladimír Groš